Nikdo nemůže být spokojený stále. Někdy je hůř a jindy zase lépe. Toužit jen po vlastní spokojenosti by bylo přinejmenším sobecké. Jsme rodina, prožíváme vše společně… radosti, smutky, bolest, těšení se, obavy, legraci, vztek, usmíření…
Ale jsou chvíle, kdy si intenzivně užívám jen ty pozitivní emoce, ty okamžiky jsou nádherné
a naplňující. Ano, jsem spokojená máma. Jsem spokojená, když:
- ráno nalezou všechny děti k nám do postele a povídáme si, co se komu zdálo
- ve školce i ve škole slyším na ně chválu
- se uzdraví z nemoci nebo když je přestane bolet zub
- cinkají u společného oběda příbory a mlaskají (napomínáme je sice, že mlaskat
není slušné, ale pro mne je to nejlepší důkaz toho, jak jim chutná)
- si přiběhnou pro pusu, pohlazení, objetí
- vidím, o kolik porostly nebo si uvědomím, co všechno se už naučily
- podnikneme nějaký výlet nebo sportujeme nebo když jdeme do kina, prostě když máme
spoustu pěkných zážitků
- zaslechnu, jak si zpívají nebo jak se něčemu chichotají
- mají radost z dárků a vůbec… když se radují nebo se těší na něco
- poslechnou napoprvé nebo dokonce udělají něco bez říkání
- poprosí, poděkují, pozdraví
- myslí jeden na druhého, když se místo rvaček a hádek nějak domluví
- se jim za celý den nic zlého nestane
- konečně večer usnou a my je jdeme později přikrýt, nasloucháme jejich oddychování
a oni spinkají jak andělíčci
Jsem spokojená, i když se každý všední den děti vyptávají, kdy už konečně přijde tatínek domů z práce. Jsem spokojená, protože má odpověď nezní: NIKDY! Jsem spokojená, když se mu hned po jeho příchodu vrhají kolem krku a mluví jeden přes druhého. Jsem spokojená, protože vím, že domov pro ně znamenáme my dva, máma a táta.
