Milovali se, vzali se. Alfa a Romeo. Časem ale zjistili, že jim to spolu zas až tak neklape a rozvedli se. Jejich jediným společným majetkem bylo krásné nové auto. Oba si něm velmi zakládali (Romeo vybral značku, Alfa barvu) a měli k němu citový vztah, proto se hádali, komu auto po rozvodu zůstane. Obrátili se na soud, který rozhodl takto: Auto zůstane Romeovi, protože se o něj až doposud více staral, vyzná se lépe v motoru, vozil jej do myčky i do servisu, navíc má i delší dobu řidičský průkaz, takže se předpokládá, že u něj bude vůz v lepších rukou.
Aby však ani Alfa nepřišla zkrátka, může si každý lichý víkend
a jedno odpoledne v týdnu auto půjčovat. Dále je povinna přispívat pravidelně každý měsíc předem stanovenou částku na nákup benzínu
a další náklady spojené s provozem auta. Zdá se vám to nespravedlivé? Ale jděte… Soud rozhodl správně, pokud jsou bývalí partneři nespokojeni, je to jen jejich chyba, měli se sami dohodnout ke spokojenosti obou. A nebo se nerozvádět.
Co na tom, že se Alfa původně domluvit chtěla? Romeo cítil svou převahu, věděl, jak soudy rozhodují ve více než 90% podobných případů. Byl si jistý, že neprohraje. Proto se nejdříve tvářil velmi přístupně, ale nakonec s žádným návrhem na dohodu nesouhlasil. Prodat svoje milované autíčko cizím lidem? Nikdy, to nechtěl ani jeden z nich! A střídat se po týdnech? To by přece nebylo v zájmu… v zájmu auta.
Každý jistě hned pochopil, kam tímto příběhem směřuji. Podobně rozhodují soudy ne o našich autech (naštěstí), ale o našich dětech (bohužel). Už slyším vaše námitky, že dítě přece není žádná věc. Samozřejmě, to dnes už ví dokonce i nejedna modelka… Moc dobře bychom si všichni měli uvědomovat, že dítě nikomu nepatří, že není žádným majetkem, nelze jej tedy nikomu půjčovat. A především že ke svému zdravému vývoji potřebuje oba rodiče. Přesto se budeme tvářit, že po rozvodu je vše jinak, že už stačí jen jeden rodič, ten lepší z nich, ten Alfa-rodič (rozumí se matka). Důsledkem je to, že se nám tu otvírají pofiderní „půjčovny dětí“ jedna za druhou.
Uznávám, co jsem napsala, je hrůza. Půjčujeme děti. Ty, kterých se rodí stále méně, ty, které jsou všem velmi velmi vzácné. Když je po rozvodu odloučíme od jednoho z rodičů, vznikne tu na té nepreferované rodičovské straně velká poptávka. Bolavá díra o velikosti kráteru. A kde je poptávka, měla by být i nabídka. A ceny by měly stoupat. Je ale v pořádku, že jsme neviditelnou ruku trhu nechali řádit i v našich rodinách? Dokonce zde máme (prý pro usnadnění práce soudů) i platný (doporučovaný) ceník půjčovného, jen se tomu oficiálně musí říkat „tabulky výživného“ (nejen o nich můj starší článek).
A tak některé matky fungují správně tržně, „své“ děti otcům půjčují. Dokonce jsou ochotny se domluvit, mít například tzv. rozšířený styk. Klidně půjčí potomka v součtu i na 10 -12 dní v měsíci, ale na 14 už ne, to už by zavánělo střídavou péčí. Musí to být prostě jen takový pečlivě odměřovaný styk s otcem, hlavně ne na delší dobu, jen na návštěvu, jinak by poptávka mohla klesnout a co horšího, dítě by se mohlo u otce začít cítit jako doma a to by nebylo v zájmu… v zájmu dítěte. Dítěte, které je neustále na cestách, svůj jeden domov u mámy má stejně jen na chvíli, pak zase honem k tátovi. Často předem ani netuší, kdo jej bude ten den vyzvedávat z družiny a u koho bude tu noc spát. Hlavně že se rodiče domluví, že jsou pružní, přizpůsobiví a vycházejí si vstříc.
Pak jsou tu další matky, které asi tuší, že zde něco není správně, když mají "své" děti někomu půjčovat (byť by to byl vlastní otec dětí). Chtějí mít hlavně "svůj" klid a "svůj" nový život a s bývalým partnerem už nic společného. Ten může (totiž musí) pouze platit. Jenže právě díky nim se odhaluje celá zrůdnost našeho obvyklého porozvodového uspořádání. Mohlo by se i stát, že se muži začnou proti těmto zavřeným půjčovnám bouřit. A co potom? Je tu velké riziko, že se celý tento „systém“ zbortí jako domeček z karet.
Dobře si to uvědomují i někteří odborníci, například kolínská opatrovnická soudkyně s dlouholetou praxí Libuše Kantůrková na jednom semináři uvedla: "Na našem okrese byste našli řadu maminek, se kterými jsem velmi důrazně hovořila v tom směru, aby tatínkům nedělaly problémy s tím, pokud děti nechtějí půjčit tatínkům." Stala se kvůli tomuto výroku jednou z kandidátek na ocenění v anketě Žblebt roku 2011 (více ZDE). Možná se trochu neobratně vyjádřila, protože mluvila částečně spatra, ale obsah je snad jasný. Těch maminek je řada. Dělají problémy. Tak takto by to nešlo, milé mámy... Děti se prostě půjčovat musí!
