Ojedinělý případ dětí, držených v izolaci od okolního světa, nás šokuje. To, že části už několika generací dětí jsou prakticky izolovány od svých otců, nám přijde normální. Své psy týráme svým rozmazlováním a z našich dětí děláme rukojmí a zajatce matek v porozvodových válkách.
Je tu nejvyšší čas uvést na pravou míru „žblebt“ číslo dvě, průběžně zatím na 3. místě ankety, ve které je možno stále ještě hlasovat ZDE . Místopředsedkyně Senátu PaedDr. Alena Gajdůšková mi udělala celkem radost, když ve svém vystoupení namířeném proti střídavé péči uvedla:
"V kynologických příručkách se dočteme doporučení, že po rozvodu není možné pejskům střídat pány, protože by to psa dezorientovalo a frustrovalo. Dopřejme tedy našim dětem stejného respektu, jako ho dopřáváme svým psům." Souhlasím s tím, že pes skutečně potřebuje jednoho pána. Také je pro něj důležité mít "jednu boudu", svůj pelíšek, kde může odpočívat a kam ho můžete v případě prohřešku povelem zahnat. Nevím, jak vy, ale já mám psy ráda. A mám také ráda děti, nejen ty své. Ale co se naprosto vymyká mému chápání, jak někoho
s pedagogickým vzděláním vůbec napadne jakýmkoliv způsobem porovnávat potřeby psů a dětí.
Vám to nepřijde nemístné? Pes je živý tvor, nejlepší přítel člověka, ale je to stále jen zvíře. Kdežto dítě je lidská bytost… Ale budiž, udělejme pro jednou výjimku a pojďme srovnávat nesrovnatelné. Třeba se dozvíme něco zajímavého. Zamysleme se nejprve nad slovem respekt. Pochybuji, že paní místopředsedkyně nějakou tu kynologickou příručku kdy četla. Pokud bychom totiž svým psům dopřávali respekt, dělali bychom velkou chybu. Pes má respektovat člověka, svého pána, ne naopak. Nebudu se zde rozepisovat o tom, jak vlastně funguje hierarchie smečky a jak lidská rodina je pro psa její obdobou, ale chovatelé psů by se o těchto věcech měli velice dobře informovat, jinak se jejich miláček může stát nezvladatelným a nebezpečným pro své okolí.
Ve vztahu k dětem už jednoznačně o respektu řeč být musí, například je dle mého třeba mít úctu
a respekt už k započatému životu, ne rozhodovat o tom, které dítě se narodí a které ne. Také je nezbytně nutné respektovat práva dětí, například právo na oba rodiče. Ne na pána, ale rodiče, ne na jednoho, ale oba. Dítě se totiž to nejdůležitější pro svůj život neučí někde na cvičáku nebo ve škole, ale v rodině. Musí
v každodenním kontaktu jakoby okopírovat vzorce běžného chování svých rodičů, právě tady poznává, jaký je vlastně rozdíl mezi mužem a ženou a v čem jsou si naopak podobní, jaké jsou jejich role. Pokud jim ale péči, lásku a výchovu jednoho z této dvojice dopřejeme jen jednou za dva týdny, nebo dokoce vůbec, bude jej to velice dezorientovat a frustrovat. Takovýto rodič prostě ve své roli nikdy nemá šanci obstát.
A doplatí na to dítě. Představte si divadelní představení, v jehož průběhu by se jedna ze dvou hlavních postav musela posadit mezi diváky a její text by (možná až na pár vět) zůstal nevyřčen. Tleskali byste?
Když už je řeč o respektu, to je právě jedna ze základních věcí, které musíme své děti naučit. Respekt
k rodičům. Jak si jej má ale získat rodič, který funguje v podstatě jen jako věčně otevřená peněženka, jako společník pro víkendové akce či prázdniny, ale který nikdy o ničem nemá šanci spolurozhodovat, nemá vliv na to, jakou školu či kroužky bude dítě navštěvovat, neví, jaké má kamarády, nemá možnost kontrolovat jeho přípravu do školy nebo se s ním učit, nemusí řešit jeho „průšvihy“, není, jak se říká, "vtažen do děje", často není ani o ničem informován. Jeho rodičovské povinnosti ( mimi tu vyživovací) zůstávají jen na papíře. Tento rodič jakoby ve všední dny snad ani neexistoval, nikdo o něm před dítětem nemluví a pokud ano, tak často ve zlém. A pak, když přijde „jeho“ víkend, „musí“ dítě z domu, nedá se nic dělat. Musí na návštěvu, má takto určený „styk“ s rodičem (otcem). Jenže ten je ve skutečnosti jen figurkou a dítě to bohužel brzy pozná. Vážně se obávám, že pro dítě s touto zkušeností bude „cti otce svého i matku svou“ platit pouze na 50%.
Je mnoho těch, kteří správně vycítili, že takto řešit situaci po rozvodu není vůči dětem správné, že je to jen další z přežitků dob minulých, který navíc prohlubuje negativní dopad rozchodu rodičů na dítě. Je dobře, že otcové bojují za svá práva a především za práva dětí. Ale nemají to lehké. Pokud se matka vyjádří, že se jí stýská po dětech, je citlivá, prostě dobrá matka. Když si takto otevřeně posteskne otec, je slaboch a sobec, nic víc. Často mu bývá doporučeno, ať si raději pořídí psa. A tady je právě jeden z „psů zakopán“. Nám už se dnes totiž děti nerodí, my si je pouze pořizujeme. A k psům se chováme jako k lidem a k lidem často hůř, než k psům.
PS: Při jakýchkoliv problémech s dětmi nelistujte, prosím, v kynologických příručkách!
