Senátorka Daniela Filipiová se zřejmě cítí být „nadrodičem“, který je oprávněn druhému rodiči „přiznávat práva“.
Nedávno jsem si v jedné diskusi přečetla, že role matky je prvořadá a že matka je pro dítě nezastupitelná. Nesetkala jsem se s tímto názorem poprvé a tak si stále musím klást otázku, jaká je tedy role otce? Druhořadá? Je táta dítěte kýmkoliv a kdykoliv zastupitelný? Nebo jen když víte, co je zač?
Ale znáte to, na sociálních sítích se řeči vedou a voda teče. Někteří z nás si v tomto prostoru připadají jako ryby ve vodě. Lidé propojení například na facebooku (odkud pochází i žblebt paní senátorky) jakoby naráz seděli přímo ve vašem obýváku. I vysoce postavený politik či politička zde popustí uzdu a nekontroluje se tolik, proto se občas může vyjádřit i nepřesně, mylně, nevhodně, zato však jistě upřímněji, než v oficiálních projevech.
Smutná na výroku paní senátorky je právě ta upřímnost, to, jak si myslí, že se zachovala příkladně a správně a že na základě osobních zkušeností může dávat sama sebe za vzor. Ještě horší je, že vyřčené zároveň pravdivě odráží skutečný stav věcí.
Taková je spravedlnost v našem státě. Navenek – podle všech těch Listin a Chart – jsme si sice všichni jako lidé rovni. Muži i ženy. Děti mají dokonce právo na péči a výchovu obou svých rodičů. A oba rodiče mají vůči svým dětem stejná práva a povinnosti. Papírově… Jakmile totiž dojde k rozvodu manželství, vše je najednou jinak. Ženy jsou naráz nadřazeny mužům a jen na jejich libovůli záleží, jestli uznají otcům „svých“ dětí (a i dětem samotným) jejich práva nebo ne.
Takže jaké to asi je? Hrát si tak trochu na Všemohoucího a přiznávat někomu jeho práva? Rozhodovat o osudu a štěstí druhých? O tom, jestli otec bude pouze druhořadým rodičem?
A zda naplnění nenahraditelné vztahové vazby mezi otcem a dítětem bude v rámci porozvodových možností realitou, nebo zůstane jen snem a navždy bolavým šrámem na duši dítěte…?
