Stále znova diskutujeme problematiku domácích porodů a já se nemohu zbavit dojmu, že tak trochu kloužeme po povrchu. Otázka KDE? rodit by dle mého názoru neměla zastínit tu mnohem důležitější, a sice JAK?…
mapaea
A samozřejmě také s KÝM? Zatímco na přítomnost otců u porodu si v porodnicích dávno zvykli, žádný další člen „porodního týmu“ zvenčí už není moc vítán, alespoň mám ten pocit. Mluvím teď především
o porodních asistentkách a dulách. Přitom si myslím, že více než nedomácí sterilní prostředí nemocničních pokojů a porodních sálů vadí ženám neosobní přístup a fakt, že předem nemohou vědět, kdo z personálu bude u porodu přítomen.
Velmi bych si proto přála, aby novodobé „porodní báby“ nevnímali porodníci jako šarlatánky
a nekalou konkurenci. Kéž by také „vlastní gynekolog“ alespoň v případě rizikových těhotenství nepatřil do kategorie nesplnitelných snů. Ale buďme (prozatím) my ženy rády alespoň za své partnery – budoucí tatínky. Jejich přínos je přitom mnohdy také podceňován.
Když se ale některého z nich zeptáte na dojmy a zážitky z „jejich“ porodu, budou vám je líčit do podrobností a s podobným zaujetím, jakoby popisovali vítězný zápas svého oblíbeného fotbalového mužstva. Ke skutečné hloubce svých emocí se sice dostanou jen málokdy, asi se za své city stydí... Pěkně však o nich píše Tony Parsons ve své knize Muž a chlapec:
"Po všem tom rozrušení za posledních čtyřiadvacet hodin mě náhle zaplavují pocity nesmírné vděčnosti, štěstí a lásky – jsem tím vším naplněn jako studna a mám strach, aby se ani trošičku nevylilo. Mám strach, abych se nezesměšnil, všechno nezkazil – nerozmazal tento okamžik svými slzami. Ale najednou se dítě probouzí, hlasitě se začíná dožadovat potravy a my – já a žena, kterou miluji – vybuchneme smíchy, ohromením i úžasem. Je to malý zázrak."
A ještě o něco dál v textu v úvodu této knihy se dočtete:“ Všechny ty věci, které dělají z chlapce muže – ztráta panictví, získání řidičského průkazu nebo první účast u voleb – byly pouze okrajovými zážitky mého mládí. Prošel jsem všemi těmito změnami a vyšel z nich v podstatě nezměněn, stále jsem byl chlapcem. Ale teď jsem pomohl přivést další lidskou bytost na tuto planetu. Dnes jsem se stal tím, čím je můj otec už navždy. Dnes jsem se stal mužem.“ Co k tomu dodat…?
Pozn.: K napsání tohoto článku a přemýšlení o porodech mě přivedlo více věcí:
1) Vděčnost porodní asistentce Evě H. za její úžasnou práci a cenné rady.
2) Rovněž díky (za osobní přístup při porodu) a zároveň velká gratulace k narození dítěte Lucii O.
a samozřejmě také hrdému tátovi Honzovi :-)
3) Konání festivalu nazvaného Světový týden respektu k porodu 2012,
mezi jehož partnery patří i Střídavka.
