Nesmíme dopustit, aby omyly a lži neustále opakované v nás zakořenily a změnily se v pravdu. Jak už jsem slíbila v předchozím článku, pokusím se pustit do "žblebtů" z ankety vyhlášené Střídavkou... Pokud máte zájem nahlédnout či hlasovat, můžete ZDE :
v.hurtová
Jako první jsem si vybrala na "mušku" výrok ing. arch. Daniely Filipiové: "Obávám se, že tady bychom v podstatě jakoby naservírovali to dítě tomu násilníkovi, a samozřejmě může to být i matka. Samozřejmě ve většině případů to je otec."
Zabývat se násilím v rodině není zrovna oddechové téma, nikomu o tom asi není příjemné mluvit. Na citovaném výroku však naprosto jasně vidíme, jak se nám určitá klišé natolik vryla do kůry mozkové, že už nás ani nenapadne podívat se na věc trochu jinak. Například když se řekne násilník, automaticky si představíme muže. Škoda, že na rozdíl od paní inženýrky nemám po ruce žádné přesné statistiky o násilí páchaném na dětech v rodinách (a obávám se, že právě tato smutná čísla nejsou veřejnosti ani dostupná), ale občas si někde něco přečtu. Bohužel v poslední době se tomu nelze ani vyhnout, kolik je těchto strašných případů, ze kterých média dělají senzaci a nám jen běhá mráz po zádech. Jedná se o týrání, zneužívání, zanedbání péče, dokonce vraždy dětí a podobně. A pachatelé nejsou pouze muži. Velmi často se setkáváme s tím, že žena je buďto sama viníkem (podotýkám, že vlastní matka, která má děti ve své péči, vzpomeňme za všechny třeba Kuřim, nebo V. Meziříčí, kde si žena jen "odskočila" na noční oslavu do baru a malé dítě mezitím uhořelo v zamčeném bytě) nebo je žena spoluviníkem ("vlčí" děti z Prahy) nebo žena dokonce o ničem neví (toto je velmi, ale velmi časté u případů zneužívání nevlastním otcem).
Opravdu si právě nevzpomenu na případ, kdy dítě bylo svěřeno do výlučné péče otce a následně se zjistilo, že k podobným hrůzám dochází. A už vůbec ne při střídavé výchově. Ale dokonce ani v úplné rodině, tam je buďto vše v pořádku, nebo je otec tyran a matka mu v tom nedokáže zabránit, ale nevzpomenu si na příklad, že by matka děti týrala a otec jen přihlížel. Takže kdo více selhává? Těžko říct... Prostě jsou mezi námi vyšinutí jedinci, ale normální a milující rodič nepřenese přes srdce, aby jeho dítěti kdokoliv ubližoval a cítí silnou potřebu jej chánit před vším zlým. Pokud však otec nesmí své vídat vůbec, nebo jen co 14 dní, jak má jako správný ochránce fungovat, čemu může zabránit?
Ženy jsou také ochranitelské, ale jinak, představujeme si je jako submisivní a slabé... Kdežto muž je pro nás automaticky ten silnější, to znamená schopnější agrese. Jenže on svou sílu může využít i jako ochránce dítěte, pokud k tomu samozřejmě bude mít možnost. No a je žena jasnou oběťí? Vždyť i ona může ubližovat. A také ubližuje, vědomě či nevědomky, neužívá sice tak často svých pěstí, zato útočtí na psychiku dítěte. Jak je možné, že máme u tolika dětí bohužel vypěstovaný syndrom zavrženého rodiče, ale nikdo za toto duševní týrání svěřené osoby zatím nebyl souzen? Jak je možné, že za modřiny na těle dítěte hrozí každému viníkovi trest, za rány na duši, které se ozývají po celý život, nehrozí nic?
Takže pokud jde o špatné chování vůči dětem, nemají si asi muži a ženy moc co vyčítat. Pak je tu ale další smutná kapitola a sice násilí na ženách. Znám bohužel tuto oblast moc dobře, mám dokonce i víc informací, než bych si přála mít. Není to naštěstí přímo zkušenost na "vlastní kůži", přesto je velmi osobní a raději o ní zatím budu mlčet. Pouze obecně bych tedy k tomuto problému chtěla říct, že jsem ráda za všechnu osvětu a za pomoc, jaké se dostává obětem domácího násilí. Jen mě mrzí, že s takto postiženými rodinami není dále pracováno. Proč třeba agresorovi nemůže být doporučena či nařízena léčba? Vše chceme uzavřít odloučením oběti a viníka, ale co dál? A hlavně co děti? Pokud není násilí prokazatelně pácháno i na nich, mají se i přesto přestat stýkat s jedním z rodičů? Jak co nejlépe tuto rodinu přeléčit?
Troufám si tvrdit, že i v podobně postižené rodině může být a úspěchem praktikována střídavá péče a že může být dokonce prevencí dalších problémů. Násilník totiž často chce pokračovat ve svém týrání oběti a když nemůže ublížit fyzicky, zkouší to přes děti. Pak přijdou na řadu různé únosy, nerespektování rozhodnutí soudu, neplacení výživného, neustálé tahanice o děti a soudní pře. Kdežto když tento člověk musí své úsilí věnovat něčemu tak pozitivnímu, jako je osobní každodenní péče o děti, je tímto jakoby odzbrojen, je nucen dodržovat předem domluvené a může to konečně přinést zklidnění tolik potřebné pro děti. V takovýchto a podobných případech však musí odvést 100% práci všechny příslušné orgány - soudci, policie, sociání pracovníci, psychologové, poradny pro rodinu, mediátoři... Nic nesmí být přehlédnuto nebo zanedbáno. Za chyby se tu totiž může platit životem.
Tolik k domácímu násilí. Vlastně je tu ještě jedna věc: falešná obvinění. Je to taková celkem "vychytávka" našich matek, jak se definitivně zbavit otce po rozvodu a mít svůj život i "své" dítě už definitivně pouze ve vlastní režii. Prý si ženy v tomto směru i on - line radí, jak to všechno zaonačit, aby na to policie skočila. Dokonce jsem četla, že jedna matka (ale tuším, že se to stalo snad v Polsku) porušila panenskou blánu své dcery jen proto, aby pak mohla svého bývalého muže nařknout ze zneužívání dítětě a zabránit mu tak navždy ve styku s ním. Tak na toto by měl být velmi přísný metr, co myslíte? Jenže není, zatím.
Co říci závěrem? Milé matky, vybírejte si jen ty nejlepší muže, takové, kterých si budete celý život vážit, kteří dají nejen vám, ale i vašim dětem pocit bezpečí a jistoty... A pokud dojde k rozvodu, netrapte své děti tím, že jim budete bránit v kontaktu s otcem a přenášet na ně ( byť i nevědomky) své negativní emoce, které vůči bývalému manželovi cítíte. Že se snažíte vymazat ho ze svého života? Nevím, jestli to dost dobře půjde, ale vašim dětem nic nevymazávejte, prosím. Nevymývejte jim mozečky. Moc je to bolí. A vy, milí otcové, si taky dobře vybírejte své protějšky a hlavně vždy mějte pod kontrolou svoji přirozenou agresivitu. Když se poperete s chlapy v hospodě, nejste u mě žádní frajeři, ale je to vaše věc. Když zmlátíte doma někoho mnohem slabšího, jste obyčejní chudáci. I přesto by tu ale měla být ještě alespoň nějaká šance, nějaká možnost napravit své špané chování a stát se dobrým otcem. A pokud jste dobří otcové (a já věřím, že ano), neservírujte své děti po rozvodu do péče pouze matkám, jak je to dnes běžné. Usilujte o společnou či střídavou péči. Vaše děti totiž potřebují oba rodiče.
