Muži přes palubu

Určitě to znáte. Ten vtíravý pocit, že je něco špatně. Hodně špatně. Máte problém, který vás trápí. Ověříte si, že podobné starosti má i spousta dalších lidí.  A přitom nějaké kloudné řešení je v nedohlednu. Co uděláte: a) hodíte to za hlavu a zkusíte se z toho "vyspat"? nebo b) ponesete kůži na trh a pokusíte se s tím něco dělat, přinejmenším se z toho "vypsat"?

v. hurtová

Já jsem dlouho zkoušela variantu a). Nefungovalo to vůbec. Takže teď "jdu do béčka". O tom odhazování či řešení problémů bude vlastně i dnešní článek. Jen se předem omlouvám všem, které vůbec nezajímají rozvody či péče o děti a jejich výchova. Mám samozřejmě i spoustu jiných starostí a radostí a hodně nápadů pro další blogy, ale musím začít tam, kde mě nejvíc "tlačí bota".

Minule  jsem jen naťukla velmi obsažné téma, a sice jak nám z životů mizí otcové. Moc si vážím ohlasů všech čtenářů a snad tedy nebude vadit, když zde jeden z nich budu citovat. Reprezentuje totiž dle mého názor většiny, ale můj pohled je trochu jiný. Vlastně dost jiný. Trvám si na tom, že každé dítě nutně potřebuje dva rodiče. I pokud se rozvedli. Vztah k rodičům je klíčovým, důležitým a určujícím pro a po celý náš život. I po jejich smrti je chceme mít alespoň ve svém srdci. A potřebujeme oba. V diskuzi jsem se ale dočetla, že :"jen když se oba jako rodiče chovají. Otec, který je buď v práci nebo se věnuje svým koníčkům s kamarády (ten lepší případ, v tom horším jsou jeho koníčkem alkohol, hrací automaty, cizí ženy apod.), zmizel z jejich života už před rozvodem a dobrovolně, bez ohlížení se na potřeby dětí. Nebo se snad dnešní ženy rozvádějí jen tak ze sportu?..."

Neřekla bych, že rozvádění je u nás sportem. Spíš jakousi módou. A podtrhla bych v citovaném to spojení dnešní ženy se rozvádějí . Problém vidím skutečně hlavně v tom, že právě ženy v rozvodu problém nevidí. Žena ženě rozumí, proto za vším hledám ženu... Ale dost už nejapných jazykových hříček, faktem je, že někteří "nedokonalí" otcové nám skutečně někam mizí a to i v úplných rodinách. Kariéra, koníčky, milenky a spousta jiných věcí je  pro ně jakoby lákavější a důležitější, než vlastní rodina. Než čas věnovaný dětem. A my, "dokonalé" ženy a matky, musíme situaci řešit, tíha všeho leží jen na nás. Takže se podle logiky "raději žádný tatínek než špatný" rozvedeme. Hlavně rychle pryč od všech těch stresů a problémů. Děláme to zdánlivě pro blaho dětí, ve skutečnosti je ale jen trestáme za naše chyby a nedostatky. Říkám a zdůrazňuji NAŠE, protože v manželství by už nic nemělo být JEHO a JEJÍ, manželství znamená MY. Tak jako byl Malý Princ zodpovědný za svou Růži, i my zodpovídáme za svého partnera. V dobrém i ve zlém, vzpomínáte? Jenže najednou chceme dělat tlusté čáry, žít nový život, dát navždy sbohem těm svým workoholikům, gemblerům nebo hysterkám a alkoholičkám. Chtějí to ale i naše děti?

Přemýšleli jste někdy o tom, kde se v malých dětech bere ta velká potřeba rodičovské lásky? Mít oba dva rodiče jim dává dvojnásobný pocit jistoty, prostě větší šanci na víc lásky, nic složitějšího za tím není. A i když právě jeden z rodičů neplní svou roli dobře, je tu ještě vždy ten druhý, aby zachraňoval, co se dá. Mezitím se ten první možná "chytne" a pak zase může vše klapat, jak má. Děti jsou nenapravitelní optimisté, nepřestávají svým rodičům znovu a znovu odpouštět a dávají nám stále novou příležitost je nezklamat. Vysvětlíte jim s vypětím sil a opakovaně, že tatínek se už nikdy nevrátí, ale ony budou ve svém nitru stále nosit jiskřičku naděje, že třeba ano. Jednou, někdy. Copak je nemá rád? Ale nejlíp bude asi ukázat si na příkladech (samozřejmě ze života), jak různě může dopadnout zdánlivě podobný příběh dvou manželství. Obě naše dvojice partnerů se seznámily ještě na škole, brzy byla svatba, děti, vše jak to chodí. I jejich konzumce alkoholu byla  nejprve v běžné normě, ženy však při dětech přestaly pít téměř úplně, kdežto otcové začali alkoholu přímo holdovat. Obě ženy si v určitém okamžiku uvědomily, že takto to dál nejde.
První z nich posílala manžela na léčení, ale bez úspěchu, nakonec se s ním raději rozvedla. Situace se však tímto ještě zhoršila, dělal jí neustálé scény a naschvály, její nervy pracovaly na doraz, takže si musela sem tam dát "panáka" vodky na uklidnění. Děti dostala do své péče, ale časem se musela léčit z depresí a protože prášky jí nedělaly dobře, tajně pila. Nyní je z ní také alkoholička, stále si však myslí, že o tom její okolí neví. Otec dětí se sice dal konečně jako zázrakem dohromady a rád by se věnoval dětem, ale ony k němu po těch letech odlučení už nemají žádný vztah, takže o ně pečuje převážně jejich babička. 
Druhá žena vyhledala nejprve sama odbornou pomoc, poté se jí podařilo přimět i manžela k návštěvě poradny, ten nastoupil léčení celkem třikrát. Nyní abstinují oba, protože žena se kvůli manželovi vzdala i  svých jednou za čas oblíbených dvou deci. Byl to běh na velmi dlouhou trať, děti zprvu o ničem nevěděly, později ale byly přiměřeně svému věku se situací seznámeny a psaly například tatínkovi dopisy do léčebny. Tátovi, který první roky jejich života strávil po hospodách, další po léčebnách a nevěděl pomalu ani, jak se které z nich jmenuje. Právě ty dopisy mu prý ale nejvíc pomohly. A jeho statečná manželka, která to s ním nevzdala. Nedávno jí mohl alespoň částečně oplatit její péči. Musela na náročnou operaci, poté do lázní. S dětmi to sami doma zvládli téměř na jedničku.

Manželství vidím asi jako celživotní plavbu po hodně rozbouřeném moři. Jednou je u kormidla jeden, podruhé zase druhý, posádku lodi tvoří totiž jen dva. A jejich pasažeři jsou to nejcennější, co mají, jejich děti. Proto nikdy neházejte své partnery přes palubu, ani pokud selhávají. Možná se sice do vln některý z nich vrhne i sám, tomu však těžko můžete zabránit. Ale předcházet ano. Prvořadá je především volba dobrého a spolehlivého partnera, samozřejmě. A pak už jen být neustále ve střehu, vztah budovat a dolaďovat, neusínat na vlnkách spokojenost a pohodlnosti a naopak nezveličovat  případné nezdary. Myslet stále v množném čísle, na ono MY, zprvu tak sladké, časem možná omšelé natolik, že potřebuje nový nátěr. Zkuste tedy intenzivnější odstín lásky a respektu. Vaše děti vše bedlivě sledují, chápu mnohem víc, než my si myslíme a mnohé je zraňuje. Copak nechceme být svým dětem dobrým vzorem? Jak je naučíte například to, aby nešťastníkům, kteří uklouznou a upadnou, nebo se dokonce i topí, ochotně přispěchaly na pomoc? Takže vzhůru na palubu, dálky volají. A dobrý vítr do plachet!