Tuto větu slyším od našich dětí někdy i několikrát za den. Když je to příliš často, dochází mi pomalu trpělivost. „Jo, asi jo…“odpovídám nevrle a říkám si, jestli to mám zapotřebí.
vlahu
Znáte to, sourozenci. Bráchové narození s odstupem necelých dvou let. Soupeření ve své neředěné podobě, hádka či rvačka neustále v dohledu. Možnost sporu mají ve všem – kdo půjde první na záchod nebo z vany, kdo vybere písničky před spaním, kdo zabere lepší místo na gauči… a hlavně kdo, kdy a na jak dlouho může hrát na počítači.
Jako jejich milující rodiče nechceme, aby se už v takto útlém věku zraňovali vyhroceným konfliktem. Proto jsme museli stanovit pravidla – jednoduchá a spravedlivá. Když se například přetahují
o jednu hračku, snadno už pochopí, když jim řekneme, že se musí domluvit – jeden ji bude mít teď a druhý potom. A když se nedomluví, nebude si s ní hrát nikdo. Párkrát se sice stalo, že převážila škodolibost a neústupnost: "když né já, tak ty už teprve ne!“ a hračka musela být zabavena. Navíc ještě dostali ponaučení, že takto se bratři k sobě nechovají, že se mají mít rádi a věci si půjčovat atd. A že kdyby se to mělo častěji opakovat, museli by být přísněji potrestáni… No a světe div se, ono to funguje! Je moc pěkné vidět své děti, jak si navzájem ustupují a vycházejí si vstříc (byť neochotně).
Občas je to ale trochu náročné. Jen píšťalku na krk a připadám si jako rozhodčí. Na počítači se střídají ve zhruba 10 – 15 minutových intervalech. Dřív jsme jim to museli odměřovat přesně na kuchyňské minutce. Teď už se spokojí i s přibližným odhadem. A brzy si to začnou hlídat sami. Někteří rodiče vedou své děti jinak, kupují hračky dvojmo, časem má každé dítě svůj pokojík, svůj počítač, svůj vlastní svět. My touto cestou jít nechceme. Rádi bychom je připravili do života, ve kterém je potřeba dobře komunikovat, ustoupit tam, kde je to vhodné a také se rozdělit nebo vystřídat…
Mohli bychom řešit konflikty svých synů i jiným způsobem, např.: „Okamžitě se o tu stavebnici přestaňte hádat a domluvte se mezi sebou, jak si budete společně stavit. A jestli se nedomluvíte, bude si s ní hrát jen ten starší, protože to prostě lépe umí. A tomu mladšímu ji může půjčit - pokud to uzná za vhodné!“ Možná by spory i načas ustaly, starší by si posílil svou pozici a mladšímu by nezbylo, než se s tím nějak smířit… Rozhodně si ale nemyslím, že by toto řešení bylo dobré, správné a dlouhodobě udržitelné.
My dospělí nejsme někdy o moc rozumnější než malé děti. Například v různých rozvodových tahanicích snad přímo ztrácíme zdravý rozum. Berme toto jako smutný fakt. Neočekávejme naprosto mylně, že ten, kdo při rozpadu partnerství na základě statistik předem ví, že mu to nejcennější bude soudem svěřeno, bude mít dostatečnou motivaci domlouvat se na nějakém jiném řešení. Proč by to dělal? Nepředpokládejme, že ten, kdo předem tuší, že může přijít o vše, bude mít odvahu dožadovat se svých práv. Spokojí se raději časem s tím málem, co mu bude dovoleno…
Opatrovnická justice by měla přistupovat k rozhádaným rodičům jako k malým dětem. Samozřejmě jen dočasně, než pomine bolest z rozchodu, jejich konflikt si otupí hrany a jejich uvažování se zase vrátí k normálu. Neříkejme jim:“Ono bude nejlepší, když se nějak domluvíte…“ ale „Nutně a bez vytáček se musíte domluvit! Jak, to záleží jen na vás, protože jsou to vaše děti, to jim svým rozchodem působíte tolik bolesti. Pokud se ale nedomluvíte nijak, budete se v péči o ně střídat a musíte při tom dodržovat předem daná, jasná a spravedlivá pravidla. Při jejich opakovaném porušování budete shledáni nespolehlivými pro výchovu a vaše dítě bude svěřeno druhému z vás…“
Velmi často slýchám jako argument proti střídavé péči fakt, že když se na ní rodiče nedomluví, nemůže fungovat. Jenže já se ptám proč? Proč by se neměli domluvit, co jim v tom brání? Nedostatek dobré vůle? Neochota komunikovat? Zlomyslnost? Odsuňme tyto zdánlivé překážky, stanovme velmi dobrá pravidla a také citelné sankce při jejich nedodržení. A bude to fungovat výborně!
Poznámky:
1) Přeji všem rodičům dostatek ochoty mezi sebou komunikovat a všem dětem, aby svůj zítřejší svátek mohly slavit se svými blízkými, s rodiči a sourozenci!
2) Můj oblíbený autor Igor Indruch ve svém zde na blogu bohužel posledním článku říká: "Ovšem pravidla by měla mít logiku a měla by platit pro všechny stejně." Souhlasím s jeho názorem a na protest proti jím popisované situaci neotevírám diskusi. Myslím si, že za těchto podmínek ztrácí totiž jakýkoliv smysl.
