Osobnost. Úkaz. Zjev. Matka. Rekordmanka. Panovnice.

To vše lze napsat o zesnulé britské královně Alžbětě II. Jistě i mnoho dalších přívlastků, jež by ji charakterizovaly. Ale...

Za jejího života se rozpadlo mohutné britské impérium. Spojené království ztratilo postavení světové velmoci číslo jedna ve prospěch USA. Nikdy však nedala najevo hořkost, ukřivděnost, ublíženost či jiné lidské postoje, jež by v takových chvílích ovládly zřejmě každého z nás.

Naopak, vždy žila statečností, odhodlaností, nadějí. Faktické pravomoci nemá britský monarcha žádné. Dokonce i trůnní řeč, jež pronáší vždy na Nový rok, mu (jí) sepisuje předseda vlády. Ústava Spojeného království jí dávala pravomoci pouze formální a zdánlivě nevýznamné. Totiž právo povzbuzovat a právo varovat. Nic víc. Navzdory tomu byla Alžběta II. zřejmě nejrespektovanější a nejvlivnější osobností země. Toto ústavní právo neznehodnotila inflačním nadužíváním, naopak. Když však promluvila, bylo to důležité a mělo váhu. Neměla formální autoritu moci, nýbrž autentickou autoritu osobnosti. Ta vycházela z jejího charakteru. Z uvěřitelných slov a skutků, které nikdy nešly proti sobě. Z nefalšovaného zájmu o druhého člověka. Z odpovědnosti za věci dnešní, ale i ty příští. Nehleděla k nejbližším volbám, ale k příštím generacím.  

Tuze moc přeji i naší zemi osobnosti a státníky jejího formátu. Aby se jí inspirovaly, aby jí napodobovaly, aby od ní opisovali. Jistě za to bude, „Tam“ na druhém břehu života, ráda.

Vaše veličenstvo, vážím si vás!