Touha zemřít doma.

Přijali jsme nevyléčitelně nemocnou ukrajinskou pacientku. Uprchla na začátku války z východoukrajinského města Dnipro, místa těžkých bojů s ruskými okupanty. 

Krátce na to se u ní projevilo těžké onemocnění s krátkou prognózou života. Byla u nás v prachatickém hospici asi dva týdny. Toužila se vrátit domů. Přála si zemřít ve své posteli.

Česká sanitka jet nemohla, zdravotní pojišťovna takový převoz nehradí. Dcera obratem vyřídila ukrajinskou. Stav se zhoršoval. Pacientku sužovalo zejména neustálé zvracení. Naši lékaři se činili a tyto symptomy nakonec zvládli. V sedm hodin ráno dorazila sanitka. Dva řidiči, jeden lékař. Předání bylo rychlé. Dokumenty jsem připravil v češtině a ukrajinštině. Podpisy. Lékaři si mezi sebou předali ještě důležité informace. Česko-ukrajinsko-anglicko-latinská hatmatilka. Nutné léky na akutní potíže v krabičce k tomu. Skvělá domluva. Letmé obejmutí zúčastněných. Stisk ruky. Zamávání. Slzy. Síla domova je velká. Na shledanou. V Nebi.

(Na sousední pokoj jsme následně přijali pacientku ruské národnosti. Pomáháme jí stejně. Rádi.)