Nic nevědí, ničeho si neváží, nic je nezajímá, nic jim není svaté! Ztracená generace! Že jste podobná slova už někdy slyšeli? Lamentovali tak naši prarodiče, nad námi vnuky, naši rodiče nad námi, svými dětmi a dnes nejednou zaslechnu starší lidi, jak lomí obrazně i doslova rukama nad dnešními teenagery. Ale rád bych s nimi vyslovil nesouhlas.
Nedávno mne zaujala krátká reportáž z Jihlavy, kdy se z podnětu staršího kronikáře pustili školáci základní školy do sepisování podrobného seznamu Židů, kteří byli za druhé světové války vyexpedování z tohoto města do koncentračních táborů. Celá desetiletí se mělo za to, že jich nacisté poslali na smrt jen něco přes stovku, teď se po kronikářově pátrání ukazuje, že jich bylo desetkrát tolik.
Děti svou rukou, dnes vypsanou spíše na počítačové klávesnici, sepisovaly na velké archy papíru jména, která dříve, před mnoha desítkami let, nebyla jen záznamem pera, ale měla tváře, osudy, adresy. Školáci nekomentovali svou účast a úsilí nějak výrazně vzletnými slovy. Bylo v jich vyjádření víc nervozity z kamery. Ostatně – co si dnes dvanácti až patnáctiletý kluk nebo holka představí pod pojmem holocaust, koncentrák, plynová komora? Je toto totéž, jako pro nás kdysi zastřelený následník trůnu v Sarajevu a bitva československých legionářů u Zborova.
O to však nejde. Někomu se i v tomto čase spíše mediálních virtuálních hvězd a nekonečných seriálů podařilo nabídnout těm „nevšímavým“ a „ničeho si nevážících“ floutků (také v uvozovkách) jistou a nenásilnou cestu k pochopení dávné minulosti a dávných zločinů. Dnes, kdy jsou v plném rozpuku puberty, mohou o genocidě a vyvražďování milionů lidí jen proto, že je někdo nenáviděl, mluvit možná trochu strojeně a škrobeně. Ale jednou v dospělosti třeba potkají někoho, kdo bude mít podobné jméno jako některá z jihlavských židovských obětí. Aha, to jsem už někde viděla a slyšela, napadne třeba dívku, která v té reportáži mluvila o tom, co asi prožívaly v posledních chvílích svého života děti v plynové komoře. Dneska si to ještě nedokáže moc představit doopravdy. Ale jako máma jednou pozná hodnotu života. A třeba pro ni jména, která v osmé, nebo deváté třídě psala s kamarády a kronikářem na velké archy, budou hmatatelným pojítkem mezi historií a její současností. Víc, než přednáška, víc než návštěva muzea.
Ten jihlavský kronikář jim mohl jen přijít do třídy popovídat, povyprávět, že 27. ledna je Mezinárodní den holocaustu. Škola by si odškrtla něco z povinně nepovinné výchovy, někdo ze školáků by se možná zaradoval, že se nezkoušelo. Naštěstí to tak nedopadlo. A pak že dnešní generaci nic pořádného nezajímá!
