Zranění mimo literu zákona

Velitel průzkumné čety Robert Chudý, který přežil těžké zranění v Afghánistánu, nebyl vládou navržen na každoroční vyznamenávání prezidentem republiky. Nesplnil totiž podmínky stanovené vládou.

Robert Chudý přijel do Afghánistánu bojovat. Typický český defétista určitě řekne, že se jednalo o obyčejného žoldáka, který si sem přijel vydělat. Je svoboda, tak mu takový názor ponechme, když bude šťastný. Každý má právo na názor, ale my zase máme právo myslet si o něm své.

Četař, jehož auto najelo na minu, se vrátil do vlasti bez ruky a bez nohy. Dlouhé týdny byl udržován v umělém spánku a málokdo věřil, že bude žít. Přesto po pěti měsících předstoupil před veřejnost, s protézami, od nichž jsme asi většinou odvraceli pozornost, a prohlásil, že je dál připraven sloužit.

Blázen? Blouznivec? Deformovaný magor? Tohle všechno jsem zaslechl. Ne, Robert Chudý není ani jedno z toho. Je to člověk, který si dobře uvědomoval, do čeho jde. Určitě si nepřipouštěl, že právě on nechá v daleké zemi, kde bojují cizí armády a teroristé celého světa, svou ruku a nohu i zdraví. Ale jak potvrdili lékaři, nebýt jeho nezměrné vůle žít a optimismu, ke kterému se ale musel vědomě přinutit a naučit, by po oněch pěti měsících opustil rehabilitační ústav na vozíku, skončil v domácí péči, možná s placeným asistentem na vycházky, pár zdvořilostními návštěvami generálního štábu – a zavřela by se za ním voda.

Ale tenhle voják pochopil, že má-li prožít zbytek svého života smysluplně a bez každodenních depresí, musí udělat to, co udělal. Z lidského hlediska je jeho vůle víc než hodna obdivu. Myslím, že jen málokdo z nás by se takto zvedl ze země. Voják Robert Chudý měl být tou výjimkou, kterou všechna pravidla potvrzují a dovolují. Zákony nezákony, nařízení nenařízení, měl 28. října stát ve Španělském sále Pražského hradu mezi vyznamenanými. Nejen jako vzor statečného vojáka, který se znovu vrací, sám a dobrovolně, do služby, aby naučil přežívat ty, kteří se jednou do nebezpečné mise vydají po něm. Ale měl na Hradě být i jako důkaz, že i když je v životě nejhůř, lidská vůle dokáže zázraky.

Je mi líto, že vláda nenašla odvahu porušit jeden zákon, jedno pravidlo, když už jich za dva roky porušila tisíckrát víc. Ne každý čin, ne každá odvaha se vejde do striktních úředních kolonek, odstavců a formulací. Odvaha není nikdy přesně byrokraticky definovatelná.

Voják odvahu měl, vláda ne ...