Obchodníci jásají. I přes krizový stav světové ekonomiky prý Češi předposlední vánoční víkend utráceli jako o život. Není ale v takové podobě Vánoc zakódována krize současná i budoucí?
Dárky si začali lidé dávat až na sklonku 19. století. Do té doby bývalo zvykem, že obdarováváni byli jen chudí, děti, služebnictvo. Dárci byli naopak pánové, šlechta, majitelé panství i továren. Tenhle bohulibý zvyk se, bohužel, postupem let změnil v nekontrolované šílenství peněz, závodů o co nejdražší dary, v němž jaksi na „milodary“ nezbylo pomalu místo a čas.
Říká se, že jediné, co vám nemohou sebrat, zničit a ukrást, jsou vzpomínky. Asi proto bývají nejtrvalejšími Vánocemi ty, které se nám navždy usídlí v mozku. Kdy si vybavujeme třebas sáňky, nebo brusle, či jinou, na dnešní dobu už hodně obyčejnou věc, která šla hned použít, vydržela pár zim a hlavně byla spojená ne se sezením v koutě, s osamocením, ale hrami s kamarády (pro holky – s kamarádkami). Všelijaké elektronické zázraky vzaly, to mi jistě dáte zapravdu, rychle zasvé. Buď došly baterky a koupit nové nebyl v povánočním shonu čas. Nebo se polámaly drátky, antény, přehřály spoje tištěné i šité.
Zkouším chápat, že čím víc před svátky utratíme za nejrůznější smysly i nesmysly, tím více našich peněz skončí v kapsách prodejců, distributorů, výrobců a dalších článků tohoto potravně-obchodního řetězce. A tyhle články budou mít zase prostředky na to, aby si pořídili naše věci, dali nám část svých peněz, za které my zase (nejen) o Vánocích nakupovali ty jejich nesmysly a oni ... Pořád dokola.
Říkám si, jestli by nestálo alespoň o vánočních svátcích předávat jeden druhému radost. Ne nějakou umělou, ale stačily by úsměvy, najít si čas na lidi, které nemáme (nebo si myslíme, že nemáme) čas vidět a slyšet jindy. Vždyť schopnost poslouchat a vnímat druhého patří k těm nejvzácnějším lidským darům, které se nevyrovnají žádným diamantům, byť bychom do nich vložili celé jmění.
