Den země, oslavovaný již do roku 1970 (oficiálně schválený až v roce 1990 jako Mezinárodní den Země) je z těch svátků, které se z původního obsahu přelily do mnohem širších souvislostí. Pozoruhodné na něm je, že stejně jako například 1. máj jsou jeho vlastí Spojené státy americké. Pravicovými kritiky je Den Země označován jako levicová demonstrace nespokojenosti, ale na to, že vzešel v roce 1970 ze San Franciska, se už zapomíná.
O tom, proč datum připadá právě na 22. duben a rok 1970, se vedou dodnes spory. Nicméně lze připustit, že ten den se spojilo hned několik důvodů. Ten čistě americký byl protest proti neustále eskalujícímu konfliktu ve Vietnamu. Současně už tehdy se snažili organizátoři upozornit na ekologické snahy o zachování udržitelného rozvoje lidské civilizace. V neposlední řadě bylo (možná) jedním z důvodů volby konkrétního data oslavení stého výročí narození vůdce ruských bolševiků Lenina. Jenže jde spíše jen o spekulace a chtění nechtěného.
Právě připomínka rudého politika je největším dráždidlem pro ty, kteří paušalizují Den Země na levicový happening a snahu o populistickou kritiku volné hospodářské soutěže. Ale je to příliš zavádějící a Den Země si za posledních osmnáct let vydobyl pevné místo v nestátních výročích a svátcích. Zajímavé možná je, že už první rok se jen v USA protestů proti válce a demonstrací za čisté životní prostředí zúčastnilo 20 milionů studentů. Což představovalo asi desetinu veškeré populace tehdejších Spojených států; v rámci dospělých se jednalo o mnohem vyšší podíl.
Protestující po celých USA požadovali přijetí nových ekologických zákonů a podstatného zvýšení částek ve státním rozpočtu na ochranu životního prostředí. A to je asi nejdůležitější poselství, které s sebou už takřka čtyřicet let oslavy Dne Země nesou. Není přece nutné každého, kdo v tento den každoročně vyrazí na některé z ekologických akcí, mít za Leninova vlajkonoše. Už naši předkové slavívali svátky jara, slunovrat, také jako znovuzrození slunce a očistu po zimním období. Vyčištění potoka od pet láhví a igelitových pytlíků nemusí být důvodem, aby je nesmiřitelní odpůrci všeho, co zrovna není vysloveně tržní, zatracovali a dehonestovali coby pohrobky levičáctví.
Ona se totiž, jen tak na okraj, pravá noha a ruka bez té levé neobejde (stejně jako hemisféry mozkové). V krajní nouzi ano, ale není to ani normální a ani zdravé. Nehledě na to, že se vám vkrádá do mysli nutkavý pocit, že to „nějak kulhá“...
