První republika: Jaká by byla (ne jaká byla)?

Idealizovaná i proklínaná. To podle toho, jak ji člověk prožil a co v ní prožil. Dnes hodnotíme prvních dvacet let Československé republiky podle toho, jak vnímáme její vývoj po 2. světové válce.

Ale srovnáváme jen minulé s minulým. Zkusme se někdy zamyslet nad tím, co dal 28. říjen 1918 lidem nového státu a co by jim dal, kdyby do něho na konci 30. let nenapochodovali nacisté a v roce 1948 se Stalinem v zádech zase komunisté.

Komunistický pohled na první republiku je dán jejich politickým názorem, kdy jen oni vědí, za jakých podmínek má být lidstvo šťastné a spravedlivé. A bude, ať se mu to líbí, nebo ne. Masarykova a Benešova republika zcela jistě nebyla spravedlivá. Ale to není žádná. Spravedlivý nebyl starověký Řím, napoleonská Francie, ani dnešní Česká republika. Vždy a všude najdete skupinu, nebo jednotlivce, vůči nimž (a vůči jejich vnímání) bude kterýkoli stát nespravedlivý.

Předmnichovský stát si za dvě desítky let zadělal na obrovské množství problémů, které se na konci jeho existence nahromadily v tak velkou kouli, kterou naši předkové nemohli a nedokázali odvalit. Naučil své obyvatele bitvy raději vzdávat. S následky nebojování se potýkáme dodnes. Naučil nás ale i věcem dobrým.

Pomáhat druhým. Leckdy naříkáme nad českou sobeckostí, nad byrokracií, která prodlužuje trápení těch, kteří utíkají ze svých zemí před nespravedlností i nebezpečím života. Ale i tak dokážeme mnoha lidem nejrůznějších národností najít u nás nový domov. Uměla to i Československá republika a ne nadarmo na ni dodnes vzpomínají jak žijící pamětníci, tak potomci těch, kteří již odešli, jako na ostrov svobody a demokracie.

V národnostně složitém státě, asi jednom z nejsložitějších v této části Evropy, jsme se naučili žít vedle sebe i s lidmi, jejichž jazyk zněl zcela odlišně. Rozešli jsme se sice s těmi nejbližšími, Slováky, ale byl to naštěstí rozchod blízký, a tak se z nás nestaly dvě země oddělené pevnou či pomyslnou hranicí, ale dva blízcí a dobří sousedi.

První republika měla pouhých dvacet let na to, aby se jejím občanům všechno tohle vrylo pod kůži. Je to bezmála tentýž čas, který jsme měli zatím od roku 1989 dodnes, abychom se naučili žít v demokratické zemi.  Pravda, naši pradědové to měli o něco snazší, protože měli „rakouské základy“. Přesto bychom neměli zapomínat na to, že náš dnešek má své kořeny právě v roce 1918. Kdyby nebyla válka, kdyby nebylo čtyřicet let komunismu, možná bychom se měli (a žili a chovali se) jako ve Švýcarsku. Ale to jsou přece jen kdyby ...