Proč už nejsme na stromech? Protože máme učitele!

     Umění naučit se je nesmírné. Umění naučit někoho jiného je ve srovnání s tím nekonečné. Jsou tisíce mistrů svého řemesla, ale jen nemnozí umějí svou dovednost předat srozumitelně i těm ostatním.

     Vynikající fotbalový kanonýr může být mizerný trenér. Mistr světa formule jedna by třeba nedokázal vychovat jediného nového řidiče v autoškole. Autor bestsellerů by třeba neuměl naučit vlastní děti číst a psát. Ale je ověřeno, že sportovec dosahující v kariéře průměrných výsledků se může stát vyhledávaným a skvělým trenérem. Fyzické vlastnosti mu bránily dosahovat nejvyšších met, ale mozkem zvládal svou disciplínu na výbornou. A byl schopen to učit jiné.

     Těžko říci, jestli si tuto skutečnost uvědomujeme každého 1. září, kdy školáci, studenti i vysokoškoláci vstupují opět do svých tříd a učeben. Umění pedagogů spočívá v tom, aby vědění generací a znalosti lidstva nezůstaly ležet ladem. Zní to pro nás, kteří jsme si už prošli školními lavicemi a odstáli a vypotili své u kateder, značně banálně. Vždyť většinu jsme si přece do hlavy „natlačili“ sami tisíci hodinami nad učebnicemi a skripty (mladší generace týdny vysezenými u internetu).

     Ale zkusili jste se někdy předstoupit třeba jen před své kamarády a kolegy a něco jim vysvětlit, něco jim předat? Kdo si zatím tuhle zkušenost odpustil, tomu bych ji vřele doporučil. Úlohou pedagoga není jen odpapouškovat odstavce z osnov. Umění učitele spočívá i v tom, že zaujme, uchvátí, přitáhne. Že dokáže na nepopsaný „harddisk“, abych byl opravdu aktuální, žáčků, kteří vidí poprvé v životě písmenko A, vložit i zbytek abecedy, pak čísla, slovní úlohy, básničky, malování, nějaké ty ruční práce a další a další. A to tak, že to jeho žáci jsou schopni za čas zcela samozřejmě používat.

     Jestli se vám to zdá zanedbatelné a primitivní, budu se s vámi rád hádat. Předat jiným i tyhle zcela obyčejné znalosti je začátek budoucích možných objevů všeho druhu, zajímavých nápadů, řešení, která mohou změnit pojetí ekonomiky, věd, lidského chápání světa a také každodenní starosti (či radosti).

     Nevzpomínám tohle všechno náhodou. S každým novým školním rokem mi předávání znalostí připadá jako větší a větší zázrak. O to smutněji se mi letos poslouchalo, že vyprázdněná státní kasa zřejmě připraví vysoké školství asi o pětinu dotací na jednoho studenta. Základní školy se připravují na možnou variantu, že i beztak nízké učitelské platy budou ještě nižší. Nechci vzbuzovat plané naděje, že na jejich profesi se finance najít musí, jinak nastane konec světa. Nenastane, a když bude málo peněz, zřejmě se školy nezavřou. Jak znám mnohé pedagogy, jejich láska ke školství v leckterých případech hraničí se sebeobětováním.

     Ale nemyslím si ani, že úsilí za hranicí slušné existence a existenčních problémů je tím nejlepším stimulem. Uvědomíme-li si, že veškeré naší vyspělosti, naší životní úrovně a dalších aspektů života bychom nedosáhli bez toho, abychom se nejdříve naučili číst a psát, neměli bychom jen pokrčit rameny. Vždyť dobrý učitel je stejně potřebný, jako třeba dobrý ministr, dobrý fotbalový trenér, dobrý pekař, dobrý prodavač. A asi potřebnější, aniž bych se chtěl někoho dotknout. Vždyť ti všichni jmenovaní by bez toho prvního byli možná ještě, jak se říká, na stromech.