Potřebujeme Jana Husa?

To není kacířská otázka. Není to otázka typu – a potřebujeme vůbec Jana Husa? I když ani nemístným myšlenkám bychom se v životě neměli vyhýbat. Neboť pokud existují, je strkáním hlavy do písku, nemluvíme-li o nich. Chci se však zeptat – potřebujeme Jana Husa takového, jakého známe?  

Tady se nabízí dotaz – a jakého Jana Husa vlastně známe? Ať chceme, nebo ne, dědictví Aloise Jiráska a filmů Otakara Vávry o Husovi a husitech je v české mysli zakořeněno víc, než bychom si mohli představit; a možná i přáli. Obě díla, tak nesmírně odpovídající spíše politickým a okamžitým národním cílům než složité historické pravdě formují dodnes naše představy o době, kterou Jan Hus ve své osobě prezentoval.

Komunisté udělali z betlémského kazatele a jeho ideových následovníků s kalichem na pavézách málem praotce českého komunismu. Člověka, který zřel jasně budoucnost a nic jiného, než položit život za pravdu si nepřál.

Jaký asi byl Hus doopravdy? Desetiletí zakořeněný obraz daný postavou herce Zdeňka Štěpánka, slavnou malbou odhodlaného kazatele před koncilem v Kostnici, či barvotiskovými malbami ve školních učebnicích a několikerých vydáních Jiráskových děl z něho udělal světce, který vstával a uléhal s myšlenkou očisty církve a spravedlnosti na zemi.

A co když byl jen rebelant? Vždyť se stačí i dnes rozhlédnout po české politické scéně. Nenašli bychom stranu, kde by nebyli lidé jiných názorů a kverulanti. Kým tedy vlastně byl Hus? Dnešním Vlastimilem Tlustým, který oponoval papeži? Olgou Zubovou, která má jiný názor, než stranický boss? Či Milošem Melčákem, který zvolil cestu odpadlictví? Z nich se už nikdo na hranici nedostane, na rozdíl od Husa. Ale jak by se třeba tito lidé zachovali na začátku 15. století? A jak by se Jan Hus zachoval dnes? To nejsou nemístné úvahy. To je jen snaha vidět Husa jinak, než na malbách s planoucím pohledem v plamenech kostnického ohně.

Některé historické studie ho líčí jako malého tlouštíka neupraveného vzhledu a milujícího pivo i víno a možná též ženy a ne jako hubeného asketu rozmáchlých gest. Těžko říci, třeba je to jen jiná snaha nastavit zrcadlo totalitní šabloně velkofilmů a jiráskovských pověstí.

Možná je to i naše obecné přání, aby naši hrdinové nebyli James Bondové hravě zvládající skoky z výškových budov a nadzvuková letadla, či zbraně všeho druhu. Možná jen chceme, aby i vzor hrdiny byl spíše jeden z nás, než posterový idol. Ale třeba tu svou roli hraje i česká chuť, nebo spíš nechuť, mít hrdiny a vzory, kteří nám někdy nastaví nepříjemné zrcadlo našich horších vlastností.

Hrdinové se slabostmi jsou nám bližší. Jde jen o to, jestli Jan Hus takový byl, nebo nebyl. Určitě ho potřebujeme. Jen možná pořád nevíme, kterou z jeho podob máme raději ...