Definitivní vstup České republiky do svazku zemí severoatlantické aliance 12. března 1999 představoval jeden z nejklíčovějších momentů našich moderních dějin. Zcela se vyrovnal pádu komunismu, byl srovnatelný s členstvím v Evropské unii nebo vstupem do schengenského prostoru.
Přitom ještě rok dva před touto událostí byl postoj české veřejnosti i zásluhou váhavosti politiků na členství značně vlažný, dá se říci, že i odmítavý. Ani zpětně nelze přehlížet důvody této české ignorance, především historické. Zatímco Poláci vykazovali někdy v roce 1997 devadesátiprocentní souhlas s členstvím v NATO, Češi nespatřovali i vzhledem k historicky zakotvenému antimilitarismu v alianci žádný důležitý prvek vlastní bezpečnosti. Poláci pociťovali zásluhou odvěké nevraživosti k Rusku, které si je spolu s Německem po staletí „porcovalo“ v severoatlantickém souručenství dostatečnou záruku své bezpečnosti.
U nás pojímala tehdejší politická garnitura účast v této organizaci za samozřejmost a domnívala se, že její vnímání je shodné s vnímáním občanů. Hodně se v letech a měsících před potvrzením přistupujících dohod zapomínalo zdůrazňovat, že život ve vybrané organizaci nepředstavuje jenom klady a přínosy, ale především spoluzodpovědnost a hrdost na společný svazek. Což oslabovalo ještě nějakou dobu obecné kladné vnímání této organizace mezi veřejností.
Přesto lze po devíti letech našeho členství v NATO s poměrně pevným přesvědčením prohlásit, že se jak celá Česká republika, tak Armáda české republiky staly pevnou a hlavně skutečnou, nejen formální součástí Severoatlantické aliance. Nelze sice tvrdit, že by stav našich ozbrojených složek byl ideální, ale mnoho částí české armády snese to nejpřísnější hodnocení při srovnání s nejlepšími armádami této organizace v Evropě i za oceánem.
Tato hrdost a prestiž je však mimo jiné vykoupena i těmi největšími oběťmi, životy českých vojáků během služby a opravdových bojů v zahraničních misích. Ať už se jednalo o výjimečně složitou úlohu nárazníkových jednotek mezi znepřátelenými stranami na horké půdě bývalé Jugoslávie, v Iráku po pádu režimu Saddáma Hussajna, nebo při dlouhodobých misích a bojových akcích proti teroristům v Afghánistánu.
I to byla skutečnost, kterou jsme jako celek byli nuceni přijmout. Že vždy nebudou znít jen salvy vítězné, ale i smutné. Na druhou stranu můžeme říci, že jako rovnocenní partneři už pomoc nejen přijímáme, ale také rozdáváme. To nás v rámci aliance činí o to silnějšími.
