Rychlost, s jakou byl opraven pražský lanový most, důležitá součást Jižní spojky, vyvolává řadu otazníků. Nestačí totiž konstatování, že urychlená rekonstrukce závažné poruchy této významné stavby byla v zájmu Prahy a zabránila na dlouhou dobu vážnému dopravnímu kolapsu.
Most, architektonická chlouba pražské dopravní sítě, vznikal v době, kterou dnes nazýváme „divokým kapitalismem“. Není to žádné odsouzení doby, která by snad měla být horší, než režim před rokem 1989. Je to, s časovým odstupem, střízlivé hodnocení období, kdy se na okamžik zhaslo a, co si kdo ponechal, to bylo jeho. Není to však ani nic nového. Podobné časy si zažíval kapitalismus, když střídal feudalismus, prožívaly ho všechny země bývalého východního bloku po pádu režimů a osvobození se z područí Moskvy.
Při důkladnějším pohledu na devadesátá léta zjišťujeme, že následků honby za zakázkami a výdělky to odnesl nejen lanový most v Praze. Se špatnou kvalitou se potýkají bytové domy z té doby, řada silnic i úseky dálnice. Uplynula příliš krátká doba, a přesto je nutné vše znovu opravovat a vylepšovat.
Můžeme nad tím mávnout rukou a říci, že se zaplaťpánbů nestalo nic horšího a buďme rádi, že žijeme. Nesouhlasím s takovými názory, a že jsem jich už slyšel. Vzdálené ozvěny a vazby byznysu a kamarádských vztahů z této éry máme kolem sebe pořád dost. Leccos z toho ovlivňuje naši současnost stále.
Nemyslím si, že by strach měl být hlavním regulátorem slušnosti, respektive neslušnosti, aby nezískala navrch. Ale aby ti, kteří dopustili, aby se tak významná komunikace, jako lanový most je, po jedenácti letech rozpadala, nebyli pohnáni k zodpovědnosti, je neslušné. Ve světě není neobvyklé, že spravedlnost dožene viníky podobných nešvarů i po desetiletích.
Předmnichovská republika zažila mnoho případů, které nejsou příliš odlišné od toho, o němž zde hovořím. Komunistická propaganda léta používala ve svůj prospěch neštěstí, kdy při stavbě spadl v Praze Na Poříčí dům, kde stavitel šidil materiálem. Když Československo budovalo pevnostní systém, odhalovali inspektoři snahu tehdejších „developerů“ inkasovat drahé peníze za levné technologie a suroviny, které by neodolali nepřátelské palbě. Takže nic nového pod sluncem a nepoctivce z 30. let zachránila jen zrada a zbabělost politiků, že přišel Hitler a vkročil do republiky dříve, než mohli být potrestáni.
Vymlouvat se, že v polovině 90. let nemohl nikdo odhadnout současný dopravní provoz, je scestné. Podíváme-li se po Praze i po republice, je tu dost jiných silnic a mostů, které odolaly ne jednomu, ale třem, čtyřem i více desetiletím bez vážnějších zásahů do vylepšení. A jen trochu světaznalý investor a architekt musel před jedenácti lety vědět, jak to chodí za humny s dopravním zatížením.
Jásání nad skutečností, že pražský dopravní kolaps se takřka nekonal a omezení trvalo pouhé tři dny (ve skutečnosti mnohem déle), by nemělo dát zapomenout, co je jádrem problému – kdo za to může. Jen pravdivá odpověď na tuto otázku nás (snad) ochrání před opakováním.
