Masaryk, tatíček jednoho národa

     Tomáš Garrigue Masaryk byl popsán, sepsán a vymluven snad již ze všech možných úhlů. Nenáviděný, milovaný, uctívaný, zbožňovaný, moudrý, všeznalý, všeobjímající, scelující. Kolik přídomků se k němu dám připojit.

     V souvislosti s novým slovenským zákonem o „slovenském státním vlastenectví“ se neopomněl šéf Slovenské národní strany Ján Slota zmínit o tatíčkovi Masarykovi, který prosazoval ne dva národy, ale jeden československý. Připomeňme, že nepřímo na principu jednoho národa setrvával ještě komunistický prezident Antonín Novotný, ale to byla zcela jiná kapitola.

     V souvislosti se Slotovou invektivou stojí za připomenutí pár skutečností, na které dnes nejen pan Slota, ale také my často zapomínáme.

     Setrvávání na jednom československém národu nebylo, ač to Masaryk nikdy veřejně nedeklaroval, jeho nevědomostí. Nebo zaslepením. Masaryk se národy a jejich životními podmínkami zabýval podrobně už v 19. století a při troše štěstí na jeho vědecké články narazíte třeba ve starých Kwětech. Ale politicky nenaivní profesor vídeňské i pražské univerzity a za války politik v exilu dobře věděl, že vytržení jen samostatných Čech a Moravy a části Slezska by znamenalo nejen vytvoření slabého státního útvaru. Pokud by na troskách habsburské monarchie vzniklo velké Maďarsko, v nestabilních poměrech po zničující 1. světové válce by byly poměry ve střední Evropě ještě nestabilnější.

     Teorie „československého“ národa byla mj. i jedním ze silných jazýčků převažujících směrem ke vzniku velkého Československa. Možná to Jánu Slotovi nedochází, ale Slovensko se v roce 1918 stalo součástí silného státního celku, nejsilnějších z těch, které se zrodily z rozpadlé monarchie. Slotovci prosadili zákon o vlastenectví, ale nedochází jim, že nebýt vytržení Slovenska z Uherska, bylo by Slovensko možná dodnes „horními Uhrami“ a státním jazykem maďarština. Anebo by po rozpadu komunismu v roce 1989 nastal ve velkém maďarsko-slovenském Maďarsku středoevropský Balkán. Jak to vypadalo v bývalé Jugoslávii, nemusíme snad zvlášť připomínat.

     Navíc proti „jednotnému“ národu zprvu ani čelní politici na Slovensku nic (moc) nenamítali. Dobře věděli, že je to jediná cesta ven z Rakouska i Uherska.

     Netrvat po době svého prezidentování na jednotném národě by pro Masaryka znamenalo vystavit křehkou existenci Československa přílišným atakům. Vlastenectví a národní hrdost, pokud o ní i v souvislosti s Masarykem Ján Slota mluví a přemýšlí, přivedla Slováky nejen k dobrému. V roce 1939 se stala hrdost na národ součástí hitlerovské koalice a nechvalně známé historii Slovenského státu. Ale to je taky jiná kapitola.

     Masaryk, jehož 160. narození si letos 7. března připomínáme, nebyl naivním vědátorem kynoucím davům z koňského hřbetu. Věděl, že žije v době velkých symbolů a že symbol musí on sám představovat – vždyť jsme celá staletí žili pod králi a císaři. Věděl ale, že současně symboly musí nabízet. Obojí zvládal mistrně. Někdy svým symbolům opravdu věřil, někdy věděl, že je pro pocit bezpečí potřebují jiní, byť o jejich „pravosti“ zřejmě nebyl nijak pěvně přesvědčen. Ale byl skvělým politikem a věděl, co dělá. Dělal to dobře.