Před dvaceti lety se počítalo, že pokud „to praskne“, tak 10. prosince 1989, právě na Den lidských práv. Ten se podařilo nanečisto a oficiálně poprvé připomenout o rok dříve v Praze na Žižkově na Škroupově náměstí.
Kupodivu jsme mohli den, který byl v kalendáři poprvé deklarován 10. prosince 1950, oslavovat v roce 1989 již v atmosféře hroutícího se a z posledních sil se vzpínajícího totalitního státu. Jen pro připomenutí – stejné datum ale již v roce 1948 – bylo okamžikem, kdy byla přijata Všeobecná deklarace lidských práv OSN jako mezinárodní kodex univerzálních práv člověka.
Přiznávám, že slovo „právo“, nebo argument „mám právo“ slýcháváme kolem sebe dnes a denně. Málokdo sice upozorňuje, že jeho práva mají nějakou souvislost s lidskými právy. Ale někdy se mi zdá, že každé soukromé „právo“ je s ohledem na sílu argumentace a naléhavost každého majitele takového „práva“ jakoby se všeobecnými lidskými právy ztotožňováno.
Zkuste si však někdy položit otázku: na co všechno máme právo? Za komunismu se neustále zdůrazňovalo právo na práci, ač se jednalo spíše o povinnost, navíc povinnost nemoci vykonávat jakoukoli práci, ale jen tu státem schválenou. Kapitalismus nás naučil, že práce nepatří mezi práva, ale o to důležitější součást důstojného lidského života.
Jenže zjišťujeme, že některá práva v životě nepřicházejí sama. Že si je musíme i zasloužit. Narážím – a některá poslední zjištění mi to jen potvrzují – na situace, kdy lidé často požadují právo téměř na všechno. Někdo si právo na svá přání a činy vykládá jako možnost dělat si cokoli na úkor druhých. Nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že dvacet let po pádu komunismu si Češi přejí především jistou formu rovnosti. „Všichni máme právo na dostatek.“ I tak by se daly přeložit do češtiny postoje značné části naší populace. Ne se mít podle toho, jak jsem schopný a šikovný, ale prostě mám právo mít se dobře jako ten, který je schopnější (ne všeho schopný rozumějte), než jiní. Jsem hůř placen? Mám přece právo být placen lépe. Mám malý byt? Tak mám právo na velký? Asi bychom mohli pokračovat.
Ale tohle přece nejsou lidská práva, jak je chápe deklarace OSN, ani jak jsou chápána v rámci Dne lidských práv. Jde mi spíš o to, že pojem „právo“ (nemáme-li na mysli jurisdikci) jsme si sami posunuli do roviny inflace, až hyperinflace. Lidská práva však jsou, a měla by být, spojována spíš s důstojným žitím, neponižováním, svobodným vyjádřením názorů (ale jen k té hranici, kde začínají názory druhého).
