- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Koruna byla převoditelná jen podle rublu, na černém trhu jich našinec za západoněmeckou „mařenu“ musel vyplatit patnáct až dvacet, to podle situace a nálady majitele devizového konta. Zkrátka nám bylo chvílemi do breku a vzteku, že poražení Němci, kteří tu šest let dusili Čechy a drancovali cukrárny od šlehačky, kterou v hitlerovském Německu už roky kvůli zbrojení neznali. Že jim spojenci srovnali nejen Drážďany, ale půlku říše, se zemí, a přesto sem k nám přijížděli v mercedesech, zatímco u nás se auta rozdělovala přes pořadníky. Němci strkali portýrům před hotely dýško v tvrdých a jezdili si po celém světě, jako by se nechumelilo. My mohli akorát do východoněmeckých Dráždan, a to nás ještě na hranicích zakomplexovaní a horliví celníci šacovali jako dopadené kapesní zloděje, jestli nepašujeme měkkou východoněmeckou měnu. Co bychom tehdy, v telecích letech, dali za to, kdyby to bylo na konci války jinak. My poražení a jak bychom se za dvacet let po válce asi měli. Tehdy jsme byli vítězové a měli holé zadnice, ušklíbali jsme se v hodinách dějepisu a občanské výchovy.
Byly to naivní představy teenagerů. Až dlouho v dospělosti člověk pochopil, že se dějiny valily k 8. květnu 1945, který slavíme nanovo jako Den vítězství, mnohem složitěji. Ale celým generacím, včetně té mojí, se utvářely nesmazatelně pocity k situacím, kterými jsme si pomáhali vnitřně vysvětlovat zamotaný chod událostí.
Jedno však postoj nás, kterým byla tehdy válka ukradená, tak jako je mnohým dnes ukradená válka někde v Perském zálivu, ukazoval. A měli bychom to mít na paměti stále. Čas zahlazuje nenávist, zlobu, bolest i pomstychtivost. Ti, kdo nezažili bolest na ztrátou blízkých za války, nejsou horší jen proto, že je to nebolí stejně. Nesáhli si na rozpálená kamna, nevědí, co a jak pálí. Dnešní patnácti až dvacetiletí se bez zábran baví s Rusy, ale jejich prarodiče, kteří v srpnu 1968 na „osvoboditelské“ tanky házeli dlažební kostky, těm se při zaslechnutí ruštiny otevírá kudla v kapse.
Proč o tom všem píši? Snad proto, že bychom při Dni vítězství neměli myslet jen na nepřítele a porážku. Zkusme víc přemýšlet o odpuštění a budoucnosti a nesnažit se utvrzovat v pocitu – já jsem vítěz. Mám hrozně rád postoj britského premiéra Winstona Churchilla, který má v Praze na Malé Straně u britské ambasády bustu. Občas tudy chodím a tak si nikdy nezapomenu připomenout slova, která jsou na podstavci vytesána. „Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkodušnost, v míru dobrá vůle.“
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!