Komunismus nebyl studentská recese

     Byla to zajímavá situace. Večerní autobus od metra směřoval pár stanic na studentské koleje na pražském Jižním Městě. Na předním čtyřsedadle si hověl mladík s tričkem, na kterém zářil státní znak a nápis v azbuce – CCCP.

     Pro neznalé ruštiny přidávám, že do latinky se to překládalo jako SSSR. Tedy dnes již neexistující stát, jak se kdysi také říkávalo – země, kde zítra již znamená včera. Ale především země, kde bolševici drželi přes sedmdesát let miliony lidí v nevědomosti, bídě a útlaku. Země, kde se ještě v osmdesátých letech stály fronty na všechno a kde byl cukr na lístky.

     Ale vraťme se do autobusu. Nad mladíkem stál muž a prohlížel si to jeho triko. Bylo na něm vidět, že by rád tomu hochovi něco řekl, ale bylo mu to před lidmi, většinou také studenty mířícími na koleje asi hloupé. Nakonec se odhodlal: „Víš ty vůbec, co máš na tom tričku? Vždyť děláš reklamu zemi, kde zahynuly miliony lidí v koncentrácích. Ten stát povraždil miliony vlastních občanů a ty to nosíš na triku. To sis tam rovnou mohl dát háknkrajc!“

     Student se načepýřil. Bylo vidět, že ho slova toho muže urážejí. Bojovně se postavil. V očích mu žhnul oheň a už už se zdálo, že místo slov se pustí do pěstního souboje. Ale netečnost spolucestujících ho zřejmě zarazila. Ale nedal se. „To je jenom recese!“ To jeho kritika mírně rozčilila a vypálil na něj dávku dalších argumentů ...

     Těžko říci, jak celý konflikt skončil. Muž vystupoval a mladík se vydal za ním. Pobíhal kolem něho, divoce rozhazoval rukama a vykřikoval. Muž ale nakonec mávl rukou, něco k němu poznamenal a mířil po svých.

     Možná mu ještě řekl, že tahle recese uvrhla půl světa a taky naši zemi zásluhou bolševických přisluhovačů na desítky let za železnou oponu. Že i tady z téhle recese umírali lidé, stavěli se koncentráky na uran a šibenice. A že v roce 1968 sem „z recese“ přijelo čtyři sta tisíc po zuby ozbrojených sovětských vojáků na stovkách tanků a transportérů. A jejich kulkami umírali Češi i Slováci.

     Tahle autobusová příhoda jen ukázala, jak rychle se ztrácí z paměti dalších generací dějinné souvislosti. Jak kladné, tak ty negativní. Tomu chlapci, který to možná dotáhne až ke státnici a vysokoškolskému diplomu, asi nikdo ve škole a doma neřekl, co to byl komunismus. Že to byl režim, který dokázal „z recese“ popravit Miladu Horákovou, ponižovat občany vlastní země a nutit je žít dvojím životem – něco jiného říkat na veřejnosti a něco jiného doma. A že, možná taky „z recese“, postavil tenhle režim na všech svých hranicích směřujících do svobodného světa, ostnaté dráty, minová pole, samostříly a strážní věže, odkud strážci hranic stříleli po každém, kdo se je pokusil překročit, protože jet do ciziny bylo buď zakázané, nebo jen pro vyvolené.

     Ale asi nejpodivuhodnější na celém večerním incidentu v autobuse byl fakt, že něco podobného ten mladík s tričkem CCCP ještě neslyšel. Ani ve škole, kde ho museli určitě vidět i pedagogové. A ti přece o době do roku 1989 vědět musejí. I když, kdo ví. Kdo z nás třeba ví, že 27. červen je Dnem památky obětí komunistického režimu ...