... asi by se z nového pomníku odhaleného pár metrů od místa, kde v květnu 1941 zaútočili na nacistu číslo 3, poroučeli střemhlavým pádem dolů.
Ne, nechci být chytrým po bitvě a smočit si kritické pero v hodnocení neobvyklé připomínky, kdy se na vysokém podstavci rýsují proti obloze siluety parašutistů. Právě naopak. Dílo, které po tolika desetiletích konečně připomnělo hrdinský čin českých a slovenských vojáků, je jedním z nejvýmluvnějších a nejopravdovějších doplnění, tečkou za jejich činem. Ať s jeho širším dosahem a dozvukem souhlasíte, nebo ne.
Osobně považuji dílo Davida Moješčíka, Michala Šmerala, Miroslavy Tůmové a Jiřího Gulbise za netradičně pojaté ztvárnění jak akce, tak naší úcty k odvaze těch mužů. Možná, že právě oněch takřka sedmdesát let od 27. května 1942 pomohlo očím našich současníků pohlédnout na podstatu oněch let i chování a jednání politiků, vojáků a občanů. To, co nevidíme my, uvidí jednou naši vnukové a pravnukové. Uvidí nás takové, jací jsme asi doopravdy byli, ne takové, jací jsme chtěli být viděni.
Ale o to dnes mi až tak nejde. Zamrzelo mě, že monument v kobyliské zatáčce se stal hned po odhalení cílem nejrůznějších „odborných“ hodnocení a úvah. Jaký by měl být, jaký měl být, jaký je a jaký není. Umění je, ať se to jeho kritikům a posuzovatelům líbí, nebo ne, je nadmíru osobní záležitostí. Není špatné, není ani dobré. Buď se někomu líbí, nebo ne. Je to jako s vínem – někomu chutná ročníkové s přívlastkem, jiný si spokojeně mlaská u krabicového. A nepřál bych vám ani některé internetové diskuse, kdy jedinci přirovnávali Gabčíka s Kubišem i jejich spolubojovníky k teroristům z 11. září 2001. Kdyby žili, snad by raději skočili na tvrdou dlažbu dole ...
Parašutisté v zatáčce jsou něčím, na čem spočine oko všech, kteří tu denně projíždějí v tisících autech i prostředcích MHD – na procházky to tu, to si přiznejme, moc není. Tady si už civilizace vybrala svou daň. Myslím si však, že vedle historické paralely nám tři parašutisté mohou připomínat i něco jiného. Že naše země není bez hrdinů. Máme je v dávných dějinách i v současnosti. Najdete je i v armádě, nejen v té, kterou památník v „Heydrichově“ zatáčce připomíná.
