Jan Palach: Češi nemají mučedníky rádi

O výročí, které se hodí jen někdy                                                                                                                        Je-li třeba, donutí-li je někdo silnější, Češi se svých hrdinů, hlavně mučedníků, vzdají. Je v tom přirozený pud sebezáchovy v prostoru uprostřed Evropy. Tisícileté dějiny tohoto národa a státních útvarů jsou toho hmatatelným důkazem.

Jan Palach patří, bohužel už pro mnohé, do doby, kdy podle mlhavých představ snad po Čechách ještě běhali dinosauři. Řidič jezdící po Praze nedovolenou rychlostí v masce prasete a pár centimetrů sněhu je pro média větší sousto. Není proto ani divu, že zmínka o Palachovi se letos objevila jen někde, zapadlá na internetu, kde jste se navíc třeba mohli dočíst, že svůj život ukončil před dvaceti lety ...

To, co před jednačtyřiceti lety vykonal student filozofické fakulty Jan Palach, nebyl jen zoufalý čin člověka, který pozoroval stále silnější letargii a rezignaci Čechů i Slováků vůči okupaci „bratrských“ armád a smiřování se s domácí kolaborací. Byla to facka do svědomí těch, kteří ještě pár měsíců předtím stáli čelem k hlavním děl tanků a drželi v rukách československé vlajky.

Jan Palach se mohl také přizpůsobit. Ale neměl na to povahu a také věk. Mohl se možná postupně zapojit do nějaké formy odporu, tichého disentu, ignorace společenského dění. Ale v jeho činu, zoufalém jen na první pohled, byla z jeho pohledu jediná možnost, jak říci lidem, že jeho smrt smysl má.

Jenže většina obyvatel okupovaného státu – a to není výčitka – poznala, že když se podvolí, ponechá jim režim jejich, byť skromné, ale přece jen jakés takés výdobytky, výhody, cesty, jak přežít v relativním klidu a dostatku. S tím, že hesla o svobodě a demokracii raději potlačí jak ve slovech, tak v myšlenkách.

Češi nemají mučedníky jeho druhu v lásce, protože jim připomínají ne snad zbabělost, ale minimálně nestatečnost. Je to něco, jako když jdete po ulici, kde násilník kope do ležící oběti a dav okolo spěchá s hlavami skloněnými k zemi, odvrácenými na opačnou stranu, neslyší, nevidí, nespálí si ani ruce, ani jazyk. Znáte přece – nehas, co tě nepálí.

Jan Palach zapálil něco, co pálilo celou zemi. Jako by ohněm na svém těle říkal: „Vidíte, kopou do žen a dětí i starců, do slabých a bezbranných, ale vy jdete dál ulicí, protože nekopu do vás. Ti lidé na zemi volají o pomoc, ale ta pomoc by mohla ublížit každému, kdo zvedne slovo a ruku na obranu obětí.“ Češi neradi slyší, že se bojí.

Jan Palach se stal hořící výčitkou, ale normalizační režim si mohl být jist, že kromě demonstrativního pohřbu se „bouřící“ Češi na víc nezmohou. Přesněji řečeno, k větším protestům a činům se ani sami nevybičují.

Není to nářek nad špatnými stránkami naší povahy. Každá země, každý národ má své a nikdo není pohádkovým rekem. Jan Palach provedl svou neskonale statečnou výzvu světu 16. ledna 1969, jak se tehdy zdálo, zbytečně. Jeho boj se smrtí a smrt 19. ledna 1969 se však úplně ztratily jen na dvacet let. Naštěstí.