Dukelský průsmyk v Karpatech je dodnes rozporuplným symbolem české, respektive československé účasti na osvobození Československé republiky za 2. světové války. Především proto, že zde vykrvácely tisíce vojáků našeho sboru bez toho, aby byl tento masakr v pozdějších desetiletích objektivně posuzován.
Šestý říjen 1944 přes čtyřicet let oslavoval nejen překročení hranic na Dukle, ale hlavně Den československé lidové armády. Byla zdůrazňována statečnost našich vojáků, kteří podle tehdejšího vysvětlení spěchali na pomoc Slovensku, které topili nacisté v krvi po porážce povstání. Hovořilo se o nesmírných obětech v řadách Rudé armády i našeho sboru. Což byl objektivně prokazatelný fakt.
Nehovořilo se však o možnostech, jimiž bylo reálné osvobodit východní část republiky bez mnohaměsíčních těžkých bojů a naprostého vykrvácení našich jednotek. Podobně jako Němci v roce 1940 obešli francouzské opevnění oklikou přes Benelux, tak mohla Rudá armáda i náš sbor proniknout jižněji přes Košice, případně Maďarsko. Nás dvanáctitisícový sbor také mohl na Dukle jen čekat a v okamžiku, kdy by se Němci museli začít bránit z jihu, zaútočit bez značných ztrát.
Jsou to pochopitelně teoretické úvahy. Navíc nesnižují opravdovou statečnost prostých vojáků a velitelů, kteří plnili rozkazy nejvyššího velení. Ten, kdo tehdejší krvavá jatka v karpatských kopcích přežil, vzpomínal nejen na nelidské podmínky, ale současně také na obětavost bojovníků. Vedle toho však pamětníci připomínali chaos, zmatky v rozkazech, nesmyslné útoky, kde bylo předem jasné, že skončí smrtí většiny útočících vojáků.
Ale o tom se při slavnostech nahlas nehovořilo. Vybraní účastnící vzpomínali jen na chrabrost a dojemné překročení hranic. Na Duklu však existovaly i jiné vzpomínky. Generál Vilém Sacher, velitel dělostřelectva 3. brigády, popsal své zážitky v knize Na počátku stála smrt. Vyšly v roce 1968 jen díky krátkému politickému uvolnění. Sacher patřil v 50. letech k perzekvovaným vojákům, v 70. letech podepsal jako jeden z prvních Chartu 77. Na boje na Slovensku při povstání i po něm a bitvu o Dukelský průsmyk připomněli generál Vladimír Přikryl, velitel paradesantní brigády, která byla shozena na Slovensku během povstání. Přikryl doplatil po roce 1948 na fakt, že byl účastníkem pochodu, při kterém zahynul komunistický politik Jan Šverma.
Kádrové i početní zdecimování československé vojenské jednotky nesmírně pomohlo sovětské straně, aby během bojů měnila podle jejího názoru neschopné, ale loajální československé velitele, za ty, kteří jí byli nakloněni. Tak se dostal do čela Ludvík Svoboda a řada pozdějších prominentů poválečného Obranného zpravodajství, kteří pak rozpoutali v armádě politické procesy a popravy. Na Dukle také zahynula značná část vojáků, kteří vstupovali do naší východní jednotky v Buzuluku a předtím si jako občané nepřátelského protektorátu prošli sovětskými gulagy a pracovními tábory. Ani ti se nehodili Stalinovi do jeho plánů, protože znali skutečnou tvář jeho režimu. Prostí rolníci z řad volyňských Čechů i narychlo povolávaní Slováci a Rusíni byli z tohoto pohledu méně nebezpeční.
Přesto není na místě odvahu československých vojáků na podzim 1944 při zápase o československou hranici nikterak snižovat. Naopak. Bláto, zima, déšť, permanentní přítomnost smrti, ty vládly na frontě. V konečném důsledku nejvíce trpěli ti, kteří mohli chod dějin ovlivnit nejméně. Ale které to nejvíc bolelo. Jejich čest a odvaha budiž proto připomínána tento den právem.
