Den veteránů není Den trafikantů

     Léta totality v nás zakořenila představu, že vysloužilý voják, jemuž se více diplomaticky říká „veterán“, je někdo, kdo dostal od města trafiku na rohu a prodává viržinka a ranní i večerní vydání novin. Tak jsme to znali z nejrůznějších knih, filmů a seriálů o první republice.

     Tradice vojenských veteránů je v každé armádě tím nejlepším, po čem může ve své historii sáhnout. Armáda bez veteránů je armádou bez minulosti.

     11. listopad, který se již od roku 1919 slavil jako Den padlých nebo Den příměří (11. listopadu 1918 podepsalo Německo kapitulaci v železničním vagónu v Compiégneském lese), byl vzdáním úcty všem, kteří položili životy v krutých řežích 1. světové války.

     Česká republika neměla možnost uctít hrdinství svých vojáků dříve, než v roce 2001. Chápání tohoto památného dne se však s ohledem na uplynulou dobu posunulo dál. Pro Čechy je dnes Den válečných veteránů vzpomínkou na všechny padlé vojáky od roku 1918 až do dnešní doby. Před dvaceti lety nás možná ani ve snu nenapadlo, že muži i ženy se lvíčkem na čepici budou hájit zájmy demokracie a svobody nejen na vlastním území. Česká armáda se stala samozřejmou součástí velké vojenské aliance a jako taková na sebe převzala spoluzodpovědnost nejen za sebe, ale i za své spojence, ale současně i za ty, kteří nemají takové možnosti obrany, jako my.

     Máme být na ně hrdí, nebo si hájit svůj píseček? Aniž jsme si uvědomili, zapojením do určitého společenství zemí a účastí ve válečných misích se dávná, jakoby zaprášená historie stala ne dávnými dějinami, ale naší současností.

     Přístup a chápání bývalých vojáků se nemůže odvíjet jen v rovině parád a slavnostních přehlídek. Velikost a význam země je dán i tím, jak moc je schopna bránit sama sebe. Není to dáno jen politickými manévry a diplomatickými jednáními. Schopnost vojáků vzít do ruky zbraň a hájit svobodu a demokracii nejen na vlastní hranici, ale i daleko za ní, dává předpoklad, že v případě opravdového ohrožení vlasti nezůstane jen u planých slov a činů. Naše dějiny jsou protkány porážkami a momenty, kdy i ti, kteří měli v „popisu práce“ chránit stát, selhali.

     Oslavování veteránů – a máme jich už stovky, ne-li tisíce, z Perského zálivu 1991, z následujících misí na Balkáně i v Afghánistánu a Iráku – není vzpomínáním a oblékáním uniforem vyčpělých naftalínem. Je to připomenutí statečnosti těch, kteří krváceli za nový stát v první světové válce, těch, kteří ve jménu vlasti bojovali proti hrůzám nacizmu, i těch vojáků, kteří se nevrátili domů po roce 1989. Ti nám každý rok 11. listopadu připomínají, že veterán není jen staré auto a invalida v trafice ve filmech o první republice. Je to hlavně hrdost, že Češi už zase nejsou zápecníci, za které tahají z ohně horké kaštany druzí.