Myslet si, že armáda bude charakternější a etičtější než ostatní části společnosti je dosti naivní. Krade-li se od nejnižších vrstev po ty nejvyšší, trávu budou „hulit“ jak somráci, tak intelektuálové i zlatá mládež z těch nejlépe situovaných rodin.
Takže zpráva o tom, že vojenští páni vyhmátli „feťáky“ i mezi svými, není zase až tak ohromující a překvapivá. Drogy, lehké i ty nejtvrdší, se konzumují dnes nejen na ulici, ale i v tzv. lepších rodinách. Proč by tedy armáda měla zůstat stranou?
Zarážející je, že se tak stalo až nyní, protože prostředků, jak zjišťovat nadrogované armádní profesionály nebo zájemce o službu v armádě, má dnes lékařská věda už velké množství. Ale nerozčiloval bych se a jsem svým způsobem rád, že k jejich použití konečně někdo našel rozum a odvahu. Ostatně, boj proti návykovým látkám vyhlašovali a do praxe uváděli už ministři obrany v dřívějších letech. Přepadové kontroly v útvarech nebo na zahraničních misích nejsou ničím novým. Nulová tolerance k drogám, kterou razí armáda již několik let, naštěstí nevzala za své jako nákup obrněných transportérů.
Mezi „postiženými“ jsou naštěstí jen rekruti, kteří se v ozbrojených silách ohřáli doslova jen pár dnů a neprošli ani výcvikem a nedej bože ani bojovou misí. Jejich cesta k profesionálnímu válčení se uzavřela hned na začátku. Překvapuje mne však naivita uchazečů o jednu z nejdůležitějších složek společnosti. Že stačí být skvělým profesionálem a nějaký ten prohřešek se smaže statečností v boji proti mudžahedínům? Že malého českého Ramba poplácá velitel praporu po zádech a řekne: „Dobrý to bylo, četaři, dáte si jointa?“
Představa některých mladých lidí, že jeden prásk marjánky je totéž jako malé pivo, mne věru zaráží. Což mám i potvrzeno z praxe. Tendence posledních let k nejrůznějšímu přehlížení a tolerování návykových látek mi radost nedělá. Nejsem zastáncem tvrdých postihů a kriminalizace, ale jako právník zase vím, že není krádež malá a krádež velká, vražda malá a vražda malá. Ohledně konečné sazby a verdiktu soudu samozřejmě za ukradenou peněženku nedáme gilotinu. Ale podstata činu je stejná bez ohledu na jeho množství a „velikost“. Masový vrah je možná větším vrahem, než ten, kdo zabije jen jednoho člověka. Vrazi jsou však oba. Proto je krádež krádeží a vražda vraždou. Jak ukazuje praxe, velmi často se z malé stává většinou velká.
Podobně je to u drog. I ty „nejměkčí“ každou lidskou podstatu deformují. Vždy stojí na počátku cesty, která se buď nekontrolovaně rozjede bez možnosti zabrzdit, nebo se jí podaří v určitém momentu ukočírovat. Zkušenosti kriminalistů zabývajících se problematikou hovoří o tom, že první varianta, byť neoptimistická, je častější.
Armáda má ve své moci prostředky, které mohou nadělat mnoho zla. Představa nadrogovaných řidičů tanků a nadzvukových stíhaček, kteří si v rauši půjdou zajezdit a zalítat, je děsivá. Vždyť i Američané neradi přiznávají, že tvrdé drogy způsobují jejich ozbrojeným složkám větší ztráty na životech než války ve vzdálených zemích. Připouštějí, že určité procento selhání armádních profesionálů v ostrých akcích může jít na vrub drogám.
Je to varování, které by si velitelé v naší armádě měli připomínat každý den. S pardonováním přestupků a drobných prohřešků máme totiž v Čechách velké zkušenosti. Když se lidé mezi sebou začnou moc kamarádit, konce občas bývají smutné. „Hlavně, že je to odborník,“ omlouvají se nejednou kolegové mezi sebou.
Možnost, že při přátelském posezení večer u pivka vytáhne vojín tabatěrku, ubalí si jednu zelenou cigaretu a nabídne nadřízenému: „Veliteli, dáte si s náma práska?“, není až tak nereálná.
