Co není jen v pohádkách

     Rok 2009 nebyl snadný a je pravděpodobné, že mnohé nesnáze si prožijeme i v roce následujícím. Zkusme se však na období, kterému už zcela samozřejmě říkáme „hospodářská krize“, stejně, jako když se bavíme o počasí, nebo posledním dílu nekonečné telenovely, podívat, co dobrého si můžeme i ze špatného období vzít ...

Každá krize, třeba herní ve fotbale, nebo manželská ve vztazích dvou lidí ukáže, jaký kdo je, jak se kdo zachová v mezní situaci. Špatné období prověřuje solidaritu mezi lidmi. Ne tu falešnou, obecně proklamovanou, tu, ve které jsme byli vychováváni ještě před dvaceti lety. Kdy jsme jako země byli oficiálně solidární s kdejakým politickým lumpem a mezinárodním teroristou.

Problémy kolem nás nejlépe prověří přátele, prověří ale i nadřízené a podřízené, ukážou, co kdo je schopen a ochoten obětovat. Prokazuje se, nakolik jsou ti, kteří rozhodují a mohou ovlivňovat dění kolem sebe v nejrůznějších úrovních, schopni se vzdát výhod, nakolik jsou ochotni obětovat své pohodlí v zájmu toho, aby společně se svými spolupracovníky, kolegy a blízkými přežili nelehké období. Nedávný skandál auditorské agentury pracující pro pražský dopravní podnik s pozvánkou na večírek ukázal, kam až může vést cynismus. Posmívání se lidem, kteří přišli o práci, nemá nic společného s profesionalitou, o lidskosti a taktu ani nemluvě.

Ale byl to skandál užitečný a ukázal, čeho se můžeme dočkat. Od lidí, jejichž jediným měřítkem jsou peníze, zisk a prosperita. Ne ta všeobecná, ale ta jejich, ta za každou cenu, bez ohledu na (cizí) ztráty.

I takové události jsou cenným poznáním. Námořníci říkají, že na klidném moři nepoznáte, co v kom je. Takže současná bouře ukazuje, jací jsme. Ale nejsou jen lidé-cynici. Známý má malou firmu, asi třicet lidí. Už vloni na sklonku roku se musel rozhodovat, o kolik se sníží počty jeho kolegů. Záměrně říkám „kolegů“, protože vztahy v jeho malém podniku byly vždy více méně kolegiální, než pracovně-právní. Vždy se to vyplácelo. Černého Petra dostalo vloni v prosinci deset lidí. Už dva měsíce předtím vyvíjel ten můj známý hodně velké úsilí, aby byli redukcí postiženi ti, kteří mají větší šanci na trhu práce. A souběžně s tím rozhodil sítě a hledal jim sám nové zaměstnání. V pěti případech byl úspěšný.

Není to běžný příklad. Ale ten člověk mi říkal, že to byla jeho povinnost. Mohl jen předat papíry, nějaké odstupné a sbohem. „Spal bych ale špatně. Ti lidé leckdy makali bez ohledu na čas, až na drobnosti není rozdíl mezi těmi, kteří zůstali a těmi, kteří museli odejít. Kdyby neodešli, nepřežili bychom. Ale jednou se zase zvedneme a třeba pro mě budou pracovat opět. Jsem sice kapitalista, tedy vykořisťovatel, jak se říkávalo, ale nejsem hyena. I já mám děti a rodinu ...“

Zřejmě to není nejběžnější příklad, ale stal se. Stal se, slovy mořských vlků, na rozbouřeném moři a kázal, co v kom je.

Rok 2010 je velkou neznámou. Přeji vám všem, abyste v něm potkávali lidi, o jakých jsem vyprávěl. Ne ty cyniky vysmívající se neštěstí. Ale osobnosti, které dokážou spojit vlastní touhu po úspěchu s pocitem, že po nich nesmí zůstat spálená zem. Přeji vám také, abyste i vy, pokud je to ve vašich silách, hleděli do příštích měsíců s nadějí, že vzájemnost a solidarita nejsou prázdné pojmy. Že to jsou kategorie skutečné a doopravdy nejen pohádkové.