Stesky starších generací nad komercionalizací mnoha starých svátků chápu. Ale už přece jen nejsem jako oni tolik skeptický, že to znamená postupně jejich konec. Už jsem se o tom mnohokrát přesvědčil. Třeba o Vánocích.
Čím větší tlak je na nás všechny – předvánoční akce začínají leckdy současně se začátkem školního roku v září – tím častěji narážíme na snahu ubránit se naprostému zpitvoření Vánoc. Nemyslím si, že se jednoho dne lidé vrhnou na staroslavné uctívání a Vánoce pro ně budou jen okamžikem zamyšlení a sebezpytování, kdy si, podle Karla Jaromíra Erbena, vezme hospodář štědrovku a dá kravám (nebo psovi, kočce, či želvě v akváriu) po výslužce… Ale mám už dost známých, kteří utečou z předvánočních zmatků na hory, na chalupu, kde ozdobí na zahradě rostoucí smrček, pod který si dají pár drobností, často jen ty vlastnoručně vyrobené. Přitom jim doma v garáži stojí drahý vůz a v obýváku mají plazmovou televizi. Prostě jen vnitřně dospěli k tomu, že hmotné statky jsou pomíjivější, než epizoda v nekonečném televizním seriálu.
Velikonoce jsou na tom podobně. Denně míjím na ulicích, hlavně u stanic metra, stánky s nejrůznějšími čokoládovými zajíčky, kraslicemi, mlsotami pro děti, pomlázkami a vším, co je dle pružných obchodníků symbolem svátků vzkříšení.
Ale, a to si vzpomínám z let minulých, vidím, jak zase po Velikonocích většinu z toho zabalí, odevzdají jiným obchodníkům, kteří vydělají na neprodaném ve výprodejích. O to víc si všímám, že kroky lidí míří na velikonoční setkání v kostelech. Nářky nad tím, že lidé pozbývají víru, asi nejsou tak oprávněné. Zřejmě je stále (nebo naopak neustále víc) těch, kteří, zahlceni komercionalizací takřka každého dne z roku, utíkají k těm okamžikům, které vyznávali už naši předkové.
Někdy slyším lamentaci, že dnešní generace už nezazpívá ani nezarecituje koledu, že neví, k čemu spletené proutí z vrby vlastně slouží. Nebyl bych až takovým pesimistou. U našich dveří zazvoní v posledních letech o Velikonocích dost dětí. Vyšvihnou koledu jak z partesu. Tak skvěle, že takhle jsem ji v jejich letech nezvládal ani já. To, že se ji někde nebo od někoho naučili, svědčí o všem jiném, jen ne o úpadku svátků. Asi právě to „zobchodování“ zvyků je vede k tomu, že s nimi obchodovat nechtějí, ale chtějí je slavit.
Takže se spíše stydím, že jim do košíku dáme pár v barevném alobalu zabalených čokovajíček a zajíčků, případně sem tam v koupené barvě vymáchané vajíčko. Ti, kdo by měl věnovat za snahu pořádnou, vlastnoručně zmalovanou, kraslici, jsme my. Asi začnu malovat …
HEZKÉ VELIKONOCE VŠEM!
