Autocivilizace po vlastních?

Kdysi jsem se zamýšlel nad neuvěřitelným počtem dnů, které jsou v mezinárodním kalendáři vymezeny nějakému výročí. Je jich téměř tolik, co dnů a když bychom k nim připočetli i oslavy událostí a významných počinů, asi by nám nestačil náš kalendář spolu s pravoslavným.

22. září se už nějako dobu (v Evropě letos poosmé) slaví jako den bez aut. Někde hovoří o mezinárodním dni, někde o evropském. Je to svým způsobem podivuhodný den. Jak pro Evropany, tak pro Čechy zvláště. Když si uvědomíme, že životní standard, kterého si bez ohledu na všechny problémy, v srdci Evropy užíváme, je založen právě na výrobě aut, asi to v tomto spojení leckoho zarazí. Zkuste zavřít oči a představit si vaši ulici bez aut. Asi bude reálnější přistání mimozemské lodi, než chodníky nelemované vozy všech značek. Jako malý kluk si vzpomínám, kdy jsem se během prázdnin vracel z táborů, od babiček a příbuzných, na den, dva do města – ulice bývaly o víkendech nejen vylidněné, ale i vyautované. Nějaký ten motorový zázrak projel, sem tam parkoval trabant, embéčko, nebo luxusnější žigulík, ale ve srovnání s dneškem – vyprázdněno.

Zkuste si představit, že byly doby, kdy řidiči navečer neobjíždějí bloky a nehledají volné místečko. Byly takové. Já si je vybavuji už jen mlhavě, ale moji rodiče a prarodiče to pamatují. Dokonce pamatují časy, kdy exotem byl ten, kdo auto měl. Dnes? Nemáš auto, jsi exot.

Ale nechme rádoby vtipného nadhledu. Mezinárodní den bez aut není myšlen jako boj proti autům. Má připomínat, že bychom měli být menšími otroky svých plechových miláčků. Že i řidič se často stává chodcem a že je tolik věcí, které můžeme bez auta provádět a zařídit. Že je to ku prospěchu zdraví našeho i všech ostatních.

Je dobře, že tahle akce se postupně zabydluje i v Česku, které se pyšní stále větším a větším počtem vyrobených aut, přibývajících továren a momentálně se hojí nadějí, že lidé všechny tyhle auta zase začnou kupovat, protože pak budou mít práci jak v automobilkách, tak všude, kde pro ně něco vyrábějí.

On se ten den připomíná i jako den mobility. Což znamená, nebo spíš neznamená, že budeme mobilní díky vozidlům s motory. Ale že se naučíme více a častěji přemisťovat po vlastních nohách, na kolech a dalších strojích využívajících náš lidský pohon. Že se nebudeme muset proplétat uličkami v mezerách mezi zaparkovanými automobily. Že objevíme třeba vlaky jako dopravní prostředek z města do města, ze země do země. Na dovolenou k moři vlakem? Víte, že je to možné? A dokonce i pohodlné?

Vždyť každý kilometr, který absolvujeme jinak, než otočením klíčku v zapalování, nám zachová pěkných pár kubíků kyslíku. Nebo ubere hluku a prachu. Zmírní nebezpečí, že někoho tím autem porazíme, nebo že do nás jiný nabourá.

A dává nám neobyčejnou možnost někoho potkat a s někým si popovídat. Což sice za jízdy jde, ale maximálně s handsfree sadou. A to ještě riskujeme, že to někam naboříme ...