28. říjen 1918 – komu patří?

Je hlavní státní svátek České republiky český, slovenský, nebo československý? Je i šestnáct let po rozdělení kdysi společného československého státu zajímavé položit si takovou otázku?

Po rozpadu tři čtvrtě století (s přestávkami) existujícího státu Čechů a Slováků se 28. říjen stal na Slovensku běžným dnem. Někdy pracovním, někdy víkendovým. Češi na jeho tradici navázali, Slováci možná trochu vzdorovitě nezařadili toto datum ani mezi významné dny.

Vynechme však emocionální stránku tohoto problému (je to vůbec problém?). Přese všechny výhrady jsem stále zastáncem názoru, že vznik Československa je nutné spojovat s oběma národy. Bez ohledu na to, jestli Češi v některých fázích před i během 1. světové války byli iniciativnější a usilovali o vyčlenění z Rakouska-Uherska více, než Slováci a jejich politická reprezentace. Připomínám jen, že zcela samostatný český – a posléze československý – stát můžeme myšlenkově datovat až do konečného období světové války. Ideje o samostatnosti, či nějakém provázání se stávající habsburskou monarchií, nebyly ani v posledních měsících života monarchie zcela mrtvé. Připomeňme i permanentní myšlenku prvního československého premiéra Karla Kramáře o spojení s Ruskem, vybudování slovanského státního útvaru.

Konkrétní obrysy Československé republiky se rodily až v samotném závěru války. Myslím, že ani 14. a ani 28. října neměli (až na výjimky) jeho aktéři nahoře i dole v ulicích zcela jasno, jaký stát vlastně vzniká. Už jen pro nejrůznější územní varianty s ohledem na rakouské, polské, ale i maďarské nároky. Ty byly, jak dobře z hodin dějepisu známo, příčinou reálných vojenských střetnutí ve Slezsku a na jižním Slovensku.

Pokud dnes někteří z nás zastávají názor, že samostatné Česko, tehdy spíše Českomoravsko, mohlo existovat již v roce 1918 bez Slováků, je dobré držet se skutečnosti, ne možných „kdyby“. To, že se cesty Čechů a Slováků 1. ledna 1993 rozdělily, dnes hodnotíme až na výjimky zřejmě všichni pozitivně. Ale obdobně pozitivně bychom měli hodnotit i zrození společného Československa. Ani jeden z národů by zřejmě neměl v tehdejším světě tolik politické i ekonomické síly na samostatnou existenci. Nebo měl, ale s podstatně většími problémy jak politickými, tak především ekonomickými. A sedmdesát let společného soužití nám dalo něco do společného povědomí, do společného džbánu historie. Jak Češi, tak Slováci si více uvědomili vlastní identitu, získali více sebevědomí. Nová Evropa v 90. letech jim nabídla nové možnosti. A ať se dnes na sebe zlobíme za cokoli, bylo 75 společného bydlení i přes některé šrámy užitečných. A že jsme se dokázali v roce 1993 rozejít sice za řinčení velkých slov, ale mírumilovně a inteligentně, to je plus, které bychom si měli na obou stranách 28. října připomínat, když už ne všude oslavovat.