Zálabáci

Za naším domem u ,,Západní školy" býval špýchar neboli špejchar, nebo mezi námi kluky se tam říkalo ,,Na špeku." 

Byl to bývalý sklad na obilí v Kolíně. Víc nevím, protože když otec se svými bratry koupili nově postavený tzv. činžovní dům před tímto špýcharem, tak už tam žádná skládka na obilí neexistovala. Co po ní zbylo, byla velká totálně divoká zahrada, o kterou se nikdo nestaral. Byl tam jediný strom s planými kyselými jablky a jeden velký ořech s dobrými vlašskými ořechy. Čeho tam byl ale dostatek, byly hromady cihel a jiného stavebního materiálu, tedy vše potřebné na stavbu našich vigvamů. Že na této divoké zahradě nebylo žádného ovoce nám vůbec nevadilo, protože ovoce bylo k ,,vypůjčování" z komunisty nakradeného zemědělského majetku jinde více jak dost.

Nejen, že tam byly hromady stavebního materiálu, ale byl tam i sklep toho špýcharu, ze kterého prý vedly tajemné chodby do kostela, správněji chrámu svatého Bartoloměje a potom prý nějaká úniková chodba pod Labem z královského města Kolína za městské hradby. Samozřejmě to byl nesmysl, ale my tomu věřili a vchod ve sklepě špýcharu do těch podzemních chodeb Kolína hledali, což jsme pokládali za velké dobrodružství a samozřejmě také fantazírovali o pokladu. Faktem je, že Kolín byl založen ve čtrnáctém století a se stavbou kolínského chrámu započal už český král železný a zlatý Přemysl Otakar II a v jeho stavbě potom pokračoval Karel IV a ten kolínský chrám patří k pokladům naší země a je starší než chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, který je ale krásnější a patří zase k pokladům UNESCA, takže naše fantazírování o pokladu bylo vlastně docela reálné, ale o popsané historii Kolína a chrámu jsme jako děti tehdy nevěděly nic.

My kluci podle sešítů a hlavního našeho ideologa, zase jako v Oldřichově, mého bráchy, jsme si říkali ,,Rychlé šípy,“ jakési menší skupiny Siouxů, což se hodilo k našim vigvamům, ale jména jsme si ponechali svoje. Hned za domem jsme tedy měli totální eldorádo s tajemstvím. Ke všemu dole, pod zdí té divoké zahrady, mělo sklad železa zámečnictví znárodněného pana Formánka, kam si jen zřídka někdo pro něco přišel. Tak nějak bylo tedy všechno ,,naše,“ nakonec jsme se učili ve škole, že nyní, po tom slavném znárodnění, patří všechno všem. Ve skladu zámečnictví byla i bouda a tam železo drobnější a také roury ke kamnům a k těm i potřebná kolínka. Samozřejmě nebyl pro nás problém si do boudy zjednat přístup a zase si ,,půjčovat" co jsme potřebovali. Pokud vím, tak žádní kluci v celém Kolíně tyto možnosti a takové bohatství stavebního materiálu neměli.

Proto jsme se sebevědomě cítili ostatním partám kluků v Kolíně nadřazení, protože jsme měli vlastní pozemek a na něm vlastní obytné stavby z cihel a hradební obranou zeď, kde jsme čelili nájezdům vetřelců, kteří se chtěli naší ,,Troje“ zmocnit. Naším jediným zranitelným místem bylo to, že jsme museli do školy a na našem území nemohli mít stálé stráže. Ale ti nájezdníci museli chodit  do školy také a po škole jsme tam už stráže měli. Samozřejmě se stávalo, že stráž byla přepadena, strážce svázán a naše vigvamy vyrabovány. Po takovém přepadení  následovala pochopitelně naše trestná výprava. Když přišel do našich kin film ,,Knoflíková válka," tak jsme mysleli, že je to o nás, protože i my při trestné výpravě uřezávali nepřátelům knoflíky a oni byli i mučeni. Naše mučení nepřátel mělo tři stupně. Prvním stupněm bylo pomazání blátem, druhým stupněm bylo zabavení tkaniček od bot a třetím právě to uřezávání knoflíků, což jsme neokoukali z toho filmu ,,Knoflíková válka,“ ale francouzští filmaři od nás.

,,Na špeku“ byl i dostatek plechu na střechy našich vigvamů a samozřejmě byl i dostatek těch kouřových rour, takže naše indiánské chýše byly vybaveny kamny z cihel a plotnou, na které se daly vařit i polévky v kotlíku, samozřejmě z pytlíku, což byla v té době turistická novinka, které jsme se my Siouxové od ,,Západní školy,,  ihned chopili. Za mostem byl koňký řezník a tam k dostání levný točený koňský salám na opékání. Pod naším Špekem bylo kino ,,Oko“ a před ním zase pořád dostatek veiglů od cigaret, které neměly tenkrát ty blbé filtry, takže ty rozdělané cigaretové zbytky, smíchané se suchým listím nám zaručovaly stále dostatek tabáku pro naše indiánské dýmky míru, které jsme kouřili s partou kluků od vodárny, protože to byli poctiví válečníci, kteří se s námi dělili o nakradené ovoce a zeleninu ze zahrad vilové čtvrti. V Kolíně je krásná vodárna z první republiky, dnes jistě historická památka. A ti kluci od vodárny byli naši největší spojenci.  Také někdy přinesli rybu z lomu tam u nich, asi také ,,vypůjčenou“ kterémužto lomu se říkalo ,,Peklo“. S těmi jsme se často spojili proti Hradebákům od kostela, což byli věrolomní pánbíčkáři, kteří se chodili modlit a ministrovat, ale jinak lhali a útočili ze zadu.

Jednou se s Hradebáky rozpoutala opravdu velká válka, která se tak později jmenovala a které se účastnily i holky z naší ulice, které nám dělaly jílové koule, když jsme bojovali na opevnění a ty jílové koule na Hradebáky házeli a tím bráníli náš Špek. Ti věrolomní Hradebáci se spojili jednou se Zálabáky, to byla parta kluků, kteří bydleli za Labem a my je do té Velké války ignorovali, protože jsme Zálabáky nepovažovali za Kolíňáky a oni nás proto nenáviděli. My jsme jim někdy říkali i Pohřebáci, protože na Zálabí, tedy za Labem byl kolínský hřbitov. Nejdříve to s námi za té ,,Velké války“ vypadalo špatně, protože ti Hradebáci se Zálabáky byli ve velké přesile. My byli už na ústupu a měli strach, aby nám nezajali jednu z našich holek, když v poslední chvíli dorazily posily Vodárenských, pro které jsme poslali na jeho kolečku sedmiletého Jarouška Dorogiho, cikánka od mlékárny. Jenom Vodárenští kluci znali tajnou stezku v rohu zahrady na Špek a nikdo nevěděl, že tam byla ve křoví ve zdi díra. To byl náhlý obrat v boji, jinak by to pro nás skončilo jako pro Napoleona u Waterlo. Když Hradebáci viděli, že je nás najednou více než jednou tolik, Vodárenští přispěchali na pomoc na kolách, tak začali utíkat dříve než jsme vyrazili my z hradeb k protiofenzívě. Když ti žoldáci od hřbitova viděli, že žádného žoldu od Hradebáků nebude, a že zbaběle utíkají, stáhli se hned domů za Labe. Dva Hradebáky jsme potom zajali a odsoudili je za věrolomnost, že se spojili se Zálabáky, kteří byli pro nás ,,pravé“ Kolíňáky cizáky, k mučení číslo tři.

Jestli mezi těmi Zálabáky, pozvanými Hradebáky byl i nynější president, já dodnes nevím, ale věkově tomu tak být mohlo i když je to málo pravděpodobné, protože maminka pana presidenta byla učitelkou.