Když se bolševici u nás chopili moci, protože jim to Beneš nakonec podepsal, mnoho lidí bylo stejně naivních, jako paní Hana Benešová.
Ptala se svého manžela, o kterého měla starost: „No a co se vlastně stane Edo, kdybys jim to podepsal?”
U nás doma se stalo to, že otec zahájil stávku. Nebyl mi ještě rok, takže jsem svého otce poznal už jen jako stávkujícího. Stávku přerušil krátce za tzv. „Pražského jara“ roku 68, když se vrátil z kriminálu, ale po příchodu ruských okupantů ji zase zahájil. Oni přišlí jako okupanti vlastně už v květnu 45, ale to o nich ještě nikdo nevěděl, že to okupanti jsou, protože byli maskovaní jako osvoboditelé. Věděl to ale Stalin, protože jim to tak naplánoval a měl pro každou, jeho vojáky „osvobozenou“ zemi připravenou partu ochočených patolízalů a zrádců, jejíž členy si hýčkal po celou válku v jednom hotýlku.
Když táta vstoupil do své druhé stávky, odcházel jsem do emigrace a už ho nikdy neviděl. Mám ho ale stále před očima z té první domácí stávky, kdy přestal číst noviny, poslouchat rádio a účastnit se života mimo domova a začal s přednáškami pro příbuzné, známé a jako on postižené podnikatele, které se někdy podobaly až věšteckým seancím. Zcela zase opravdu ožil, když začala vysílat rozhlasová stanice „Svobodná Evropa“ tzv. Svobodka nebo taky Pepina z Mnichova. Jeho analytické rozbory byly tak úchvatné a optimistické, že lidé od nás odcházeli rozjařeni a posíleni vidinou brzkého spasení. Někdy se sice vytvořil malý opoziční kroužek, kterého se otec ujímal hned během přednášky jako misionář a za pomocí svých stoupenců je obracel na pravou víru. Tou pravou vírou bylo, že to brzy praskne. Ačkoli otec nebyl žádný matematik, v matematické ekvilibristice se vyznal ale dobře. Dával čísla všelijak dohromady, nezapomínal na Napoleona, Alexandra Velikého ani Hannibala, všelijak to násobil a dělil a letopočty před a po Kristu střídal v takovém tempu, že posluchači nestačily koulet očima ani stříhat ušima. V tom byl mnohem lepší než nynější president Zeman. Konečný výsledek byl vždy, že se nacházíme právě v roce, kdy se to stane. Nejpozději v roce příštím, ale to bylo velice nepravděpodobné. Kdyby věděl a řekl posluchačstvu, kdy to bude doopravdy, tedy až roku 1989, na jeho časové skále by to dělalo nějakých 40 světelných let, tak by u nás došlo k hromadné sebevraždě.
Ve snaze nic z vysílání „Svobodné Evropy“ nepropásnout, což nebylo vzhledem k rušičkám jednoduché, seděl celý den u rádia v pyžamu. Se špičkou a cigaretou v ústech s brýlemi na nose vypadal jako president Roosevelt střihnutý kouzelníkem z Harryho Pottera. Občas se v křesle jen trochu nadzvedl a pustil větry, kterými zahýbal záclonami a přehlušil i komunistické rušičky. Někdy měl i rozcvičku. To když „Svobodná Evropa“ hlásila nějaký zvláště nepěkný kousek komunistické zvůle. To vylítl z křesla jak po dokončené otočce na hrazdě a pěstmi nad hlavou se snažil trefit žárovky na lustru a volal: „Ty kurvy bolševický!“
Pohádek z pražského rozhlasu moc nebylo, pro tátu se tam stala bolševičkou i červená Karkulka. Zato jsme s napětím poslouchali třeba reportáž Járy Kohouta z Mnichova o závodech traktorů značek Ford a Samochodov. Samochodov se vždy v zatáčkách ujímal vedení, protože měl větší kola, ale těsně před cílem mu jedno upadlo. Měli jsme z toho radost, protože jsme fandili tomu Fordu, ale táta se smál a říkal, že on tomu Fordu ani moc fandit nemusel, protože prý věděl, že Samochodov to tempo nevydrží.
Ten Jára Kohout měl prý v Praze svoje divadlo, což nám dětem bylo divné, jak může mít někdo svoje divadlo, když třeba to Národní patřilo celému národu. Táta měl prý zase na Labi lodě na písek a k tomu i motorové čluny a bagry. Dokonce prý podle Labe měl i svoji vlečku, tedy koleje, pronajímal si vagony a pro ty, když byly plné vybagrovaného písku, přijela přes výhybky z Kolína lokomotiva a vagony odtáhla. To nám vypravoval, dokonce mu to jeho brácha, náš strýc Stáňa, co byl fotografem natočil a my si to pouštěli jako pohádky na Vánoce a k tomu ještě kresleného Pepka námořníka, co jedl špenát, aby měl svaly. Od té doby mám taky rád špenát. Na jednom filmu táta zvedal mámu do vzduchu a oba se smáli. Nejdříve jsme si mysleli, že jí ukazuje, jakou má i on po špenátu sílu, ale rodiče nám řekli, že bylo zrovna Josefa a táta měl svátek. No a na to že se každý rok těšili, protože na Josefa začaly pukat ledy na Labi, táta mohl zase začít těžit písek a byly prašule. Za nás už písek netěžil, a tak ty prašule už taky moc nebyly.
Jednou přišel dopis z úřadu, že si má tu vlečku rozbourat, že se tam bude něco stavět. Že ty pozemky, na kterých ta vlečka byla, byly taky jeho to nikomu moc nevadilo, protože to se potom už neřešilo. Tak se s mámou radili, co teď, protože prašule na rozbourání vlečky nebyly, ale táta to vyřešil. Zavolal našemu polovičnímu bráchovi, kterému bylo už šestnáct, že budou spolu o prázdninách bourat vlečku a až prodají kolejnice, tak že dostane peníze a nemusí nikam běhat na brigádu. Tenkrát jsme nechápali, jak budou spolu trhat koleje ze země, ale táta to dokázal. Háček byl ale v tom, že kovošrot o takové množství prvotřídního šrotu neměl zájem, ale hlavním důvodem asi bylo to, že by to soukromníkovi nedokázali vyúčtovat.
Znovu nastal problém, ale ten se také brzy vyřešil. Pane bože Pepíku, poradil mu někdo, vždyť je to perfektní materiál pro lidi, co staví na překlady oken a dveří. Hned se to rozkřiklo a lidi si začali jezdit s povozy pro rozřezané kolejnice, 50 haléřů za metr k Labi. Kolik táta utržil nevím, ale stálo to za to. Vlastně možná nestálo. Táta poslouchal tu „Svobodnou Evropu“ s otevřenými okny a i jinak provokoval. Třeba tím, že když vypuklo protikomunistické povstání v Maďarsku, tak si šel hned znovu přihlásit firmu a vyjevené úřednici řekl, že asi poslouchá špatné rádio, protože v Maďarsku už to začalo a u nás že to přijde co nevidět taky a potom bude u ní fronta.
Když ho zavřeli, tak dostal za tu rozbouranou vlečku o tři roky navíc za rozkrádání národního majetku!
