Kancelář prezidenta České republiky Oddělení styku s veřejností k rukám vedoucího oddělení pana Mgr. Martina Hakaufa 119 08 Praha – Hrad Česká republika K čj. 6660/2015 V Poysdorfu dne 3. prosince 2015
Vážený pane magistře,
Váš dopis jsem přijal bohužel s velkým nepochopením. Tak jako jsem už napsal panu šéfredaktorovi Mladé fronty DNES panu Jaroslavu Pleslovi, kterého jsem e-mailovou zprávou požádal o vyjádření k Vašemu dopisu, píši teď Vám a podivuji se nad tím, že ani náš pan prezident nemá prověrku na věci utajené.
Dále mne udivuje, že náš pan prezident předpokládá u hlavy norského státu Jeho Veličenstva krále Haralda V., že by on měl mít pravomoci, které hlava našeho státu postrádá. Žádám Vás proto o vysvětlení, proč náš pan prezident na norském králi žádá něco, co sám doma zařídit nedokáže.
Jestli jste, pane Hakaufe, pozorně četl můj otevřený dopis panu prezidentovi, tak přeci víte, ze stejný dopis jsem poslal i paní ministryni práce a sociálních věcí, paní Mgr. Marksové, od které jsem bohužel ještě žádnou odpověď nedostal.
Dále Vás prosím, aby Kancelář prezidenta republiky vysvětlila pojem co jest a co není „ZÁJEM DÍTĚTE“, na který mne ve svém dopisu upozorňujete. Je v zájmu dítěte respektovat soudní rozhodnutí, kdy se předpokládá, že soud pečlivě zájem dítěte zvážil a rozhodl tak, jak rozhodl, nebo je v lepším zájmu dítěte, aby se přemluveno nechalo unést druhým rodičem do jiného státu, který jen na základě přání dítěte potom vydání dítěte tomu, komu ho soud svěřil, brání?
Podle bruselské dohody, kterou český stát podepsal, se má přihlížet k přání dítěte. Česká republika čte však, asi podle zvyku minulého režimu, mezinárodní dohody poněkud jinak, než byly myšleny. Nechci zevšeobecňovat, ale myslím si, že by lidé v Čechách byli mnohého ušetřeni, kdyby po nastolení demokracie bez přívlastku se více přihlíželo k tomu, co je právem a co není v zemích, které měly to štěstí nemuset se řídit východním vzorem a zůstali ukotveni v zákonech a právu, které se nemuselo narovnávat a často zůstalo hrbaté jako narovnaný drát.
Uvedu Vám, pane Haukaufe, příklad. V otevřeném dopisu představitelům našeho státu motivovaném a adresovaném všem, kteří se pohoršovali nad postupem Norska v případě Michalákových dětí, jsem popsal incident otce s desetiletou dcerou, který se stal zápalkou v případu mém, který teď nazývám „Případ Bára“. Přečtěte si prosím pozorně, jak případ řešilo katolické Rakousko s tradicí přísné výchovy, která byla praktikována po staletí ve společném soustátí i u nás.
Barbara měla strach po incidentu jít za otcem domů. Škola zavolala tedy na sociální úřad a ten odvezl dítě do krizového centra asi 30 kilometrů vzdáleného od jejího bydliště, města jménem Hollabrunn, kde se mnělo všechno vysvětlit Bylo osm dní před vánoci loňského roku. Jak se liší krizové centrum v Rakousku od krizového centra v Čechách a jak postupovalo Rakousko a jak to řešila Česká republika. Ponechme stranou, že Česká republika neměla co řešit a jednala a jedná protiprávně po protiprávnim únosu dítěte. Už jenom proto, že po výkladu práva „po česku“ není únos rodičem únosem a Barbara bydlela na Rakouské straně přesně půl roku, čímž české úřady ztratily právo podle mezinárodního práva bruselského o dítěti rozhodovat. Ponechávám také stranou jako nedůležité, že v Hollabrunnu měla Barunka pokoj sama pro sebe s prostornou sprchou a toaletou což ted nemá. Zásadní rozdíl je v tom, že krizové centrum v Rakousku udělalo kulatý stůl, který jsem už popsal, a Barunka šla s tatínkem za tři nebo čtyři dny domů si na Štědrý večer beze strachu rozbalit dárky a potom mohla podle přání u tatínka zůstat, nebo se ještě na pár dní do Hollabrunnu vrátit, kde už měla kamarádku.
Na tomto místě si s dovolením nemohu odpustit pikantnost, upozornit na to, že náš nynější pan prezident právě pomocí podobného kulatého stolu mohl vykročit na cestu, která ho přivedla tam, kde nyní je.
Je smutné a pro Česko příslovečné, že kulaté stoly okoukané ze zahraničí se staly starým harampádím a Česká republika, jak se mi zdá, jde opět cestou podle druidů z východu. Tyto druidy keltského původu představují dnes čeští psychologové, kteří nemohli mit jiné učitele než které mněli (psychologie byla v Československu po desetiletí podle největšího druida všech dob pavědou) a proto posuzují své soukmenovce podle kouřových clon a zahnutých prasečích ocásků a je jich všude tolik, že se člověk diví, kde se všichni vzali.
Jeden vysmívaný politik ze strany zemské koule zapadajícího slunce jednou zvolal směrem na východ „Zbořte tu ostudnou zeď.“ a ta zeď byla opravdu zanedlouho rozkopána.
Pane Hakaufe, vyřiďte panu prezidentu, ať se zasadí o ukončení ostudného pobytu mé ukradené dcery v českém dětském domově. Vyřiďte mu, ať strhne tu zeď, která ji už rok dělí od hodného táty a nemůže se k němu vrátit, protože tomu jeho podhradní úředníci neprávem brání.
Pane prezidente, i Vy máte dceru, na kterou jste právem pyšný. Pochybuji, že by tomu mohlo tak být, kdyby musela žít v dětském domově. I Vám se mohlo lehce stát, co se stalo mně a Barunce, protože české sociální pracovnice si v ničem nezadají s paní Zubatou, sociální pracovnicí zobrazenou ve známém českém filmu, který byl vyznamenán cenou považovanou za nejvyšší.
Jako otec prosim teď otce, který vyznamenává za zásluhy lidi, kteří se zasloužili o naši zemi nebo zachránili tonoucího, buďte tak neskromný a vyznamenejte dnes sám sebe. Budu Vám za to celý svůj život nezapomenutelně vděčný, protože po politovánihodném selhání českých úřadů a práva, jiného dovolání pro nápravu křivdy způsobené nevinému dítěti už neznám.
S úctou k Vašemu úřadu a Vám osobně
MUDr. Jan Hulík
Odpověď prezidentské kanceláři byla odeslána dnešního dne 04.12.2015
