V Americe i jinde se stále znovu objevuje otázka, co kdo dělal toho dne, když byl zavražděn americký president J.F. Kennedy.
Každý to vždy přesně věděl i když dnes po tolika letech se již častěji citují vzpomínky významných svědků této smutné události, než žijících pamětníků.
Od tragédie smrti Jana Palacha uplynulo ve středu 16.01.2019 50 let. Pro náš národ neméně tragická událost, jako ta s J.F.K. pro Ameriku.
Bylo mi 22 let a byli jsme se školou v době, kdy se udála Palachova a naše Národní tragédie na týdením lyžařkém zájezdu v Krkonoších. Chodil jsem na tzv. nástavbu zdravotní školy v Praze, obor rentgenového laboranta. Pět měsíců po okupaci země ,, bratrskou sovětskou armádou a spojeneckými vojsky některých bratrských zemí,, šel náš život, jak se zdálo, ve vyjetých kolejích dále. Ale ve skutečnosti tomu tak zdaleka nebylo.
V srpnu 68 jsem v Praze vůbec nebyl a okupaci ,,prožíval,, v západním Německu, kam jsem si jel na pozvání, to byla tenkrát za Dubčeka neslýchaná novinka a hlavně obrovský kus svobody tzv. Pražského jara, vydělat ke známým mé matky nějaké marky a trochu se naučit německy. Po šoku z okupace a velkém váhání, táta se zrovna vrátil po deseti letech z kriminálu a vzkazoval mi, abych se nevracel, jsem se přeci jen vrátil, ale o měsíc později než začala škola, tedy teprve v říjnu 68. Ve třídě, když jsem tam znovu vkročil to hlasitě zašumělo, protože se mnou už nikdo nepočítal. Byl jsem ,,olepen,, oblečením z Německa a představil jsem se učiteli, který mě z prvního ročníku nástavby neznal. Řekl jsem, jak se jmenuji a že jsem se vrátil z Německa. Někdo ve třídě řekl nahlas blbec, ale nikdo se tomu nesmál.
V lednu 69 se jelo na hory a v Praze nebyla tentokrát v osudovém, dnes zvaném Palachově týdnu celá naše třída, vlastně půlka celé školy. O dni, kdy se obětoval Jan Palach a dních následujících, bych asi mluvit neměl, protože bych se mohl stydět. Ten den, jako každý den na těch horách jsme byli na chatě na obědě a my z nástavby jako nejstarší jsme dostávali obědy poslední, trochu mimo hlavní jídelny. Ten nápad měla vlastně Zuzana. Když jsou všichni v jídelně řekla, tak se nemůže nic stát a já na tebe budu čekat na našem pokoji. Já nevím jestli to udělaly ty ,,hadry,, z Německa, že jsem byl pro tak hezkou holku jako byla Zuzana tak atraktivní, vzhledem k tomu, že ve třídě byli, jak se mi zdálo větší a hezčí kluci. Jenže já už uměl tenkrát trochu psát a ten nejhezčí kluk, takový ten jako z filmu ,, Starci na chmelu,, utíral na rychlo tabuli suchou houbou, která příšerně prášila a učitel lékařské fotografie z toho dostal záchvat. Kluk hezký jako bouchačka z filmu musel napsat za trest na deset (!) stránek do týdne pojednání s názvem ,,Prach je vrah ,, jinak že ho nechá pan profesor propadnout. No, byla to sice zdravotní škola, ale ten učitel byl známý blázen, který by ho klidně propadnout nechal. O přestávce se vytvořilo kolem neštastníka smuteční kolečko a většina mu radila, aby toho ,,blázna,, šel odprosit. Bylo ale velmi nejisté, že bude úspěšný. Šel jsem k nešťastníkovi a trochu furiantsky mu řekl : ,, Já ti to za dvě piva u Fleků napíšu ,,. Spolužák na mě chvíli civěl a nevěřícně říká : ,, Ty bys to dokázal takovou volovinu napsat na deset stránek ? ,,. Sebevědomě jsem prohlásil že to dokáži, ale jistý jsem si sám nebyl. Ani ostatní mi moc nevěřili, ale co tomu klukovi zbývalo. Bylo skoro jisté, že by ho ten sadista vyhodil a možná mu ještě pár stránek přidal. Psal jsem to celý víkend, protože jsem věděl, že jen když pana profesora pobavím, bude to mít úspěch. V pondělí jsem nešťastníkovi jen řekl, že se na tom pracuje, ale měl jsem to už hotové, jen jsem to musel čitelně přepsat, aby to spolužák byl schopen přednést. V osudný den jsem mu to ráno dal a on nevěřil svým očím. Rychle se dal do čtení a bílé tváře mu začaly růžovět, protože se začínal smát. To je dobrý povídá a bylo vidět, jak mu ten balvan, který ho tížil, ze srdce padá. Když pan profesor přišel do třídy jist si tím, že bude slyšet nějakou slátaninu tak na tři stránky, byl připraven ho za dvě minuty umlčet. Stal se ale pravý opak. Třída místo toho, aby se nudila se začala bavit a profesor taky. Když se to kolem začalo všechno řehtat, koukali všichni rozesmátí na mě a já se dmul pýchou, protože i profesor smíchy vybouchl. Tak se prozradilo, kdo to psal, protože jsem spolužákovi také napovídal, když nemohl něco rozluštit, což ještě tu srandu zvyšovalo. To ale nevadilo,protože se všichni bavili a holky se potom přiznaly, že jim až kráplo. Sklidil jsem obdiv a přehlédl, že i Zuzanku. Na těch horách se to potom zúročilo.
Než nám přinesli oběd k našemu stolu, tak jsme to se Zuzanou stihli. Po obědě visel na prázdné nástěnce malý výstřižek z novin, tak čyřikrát čtyři centimetry. Byla to zpráva z novin, které si nikdo ze žákú moc nevšímal. Bylo tam napsáno, že v Praze vzplála nějaká lidská pochodeň. Učitelé už byli opatrní a oficielně se nic neoznámilo.Taková už byla bohužel situace v lednu. Je nutno ale připomenout, že to byla střední škola a jen my z té nástavby byli přes osmnáct a starší. Ostatní byly prakticky ještě děti.
Když jsme přijeli do Prahy, ta zdravotní škola byla a určitě ještě je u fakulty filosofie, dnes Palachově náměstí, teprve jsme si uvědomili, co se stalo. Celý národ byl v šoku a jedna appelace stíhala druhou, aby v tom nikdo už nepokračoval.
Dnes víme, že těch hořících Janů bylo u nás, na tak malý národ více jak dost. Jene Palachu, nezlob se prosím, dávno vím, jak malý jsem stejně starý, proti Tobě byl.
Se Zuzankou jsem se sešel zase v lednu, ale o dvacet let později. Nebyla vdaná a pracovala na Bulovce. Ja přijel tehdy v avantgardním Renaultu Espace první generace se dvěma malými dětmi. Měl jsem sebou osmimilimetrový film z těch lyží přetočený na videu a malou televizi. Čas se vrátil, ale jen na malou chvíli. Manželství mi nevydrželo a Zuzanku jsem potom už neviděl.
Jan Palach zůstane v našich srdcích na celou věčnost. Jeho odhodláni a těch, kteří se chtěli obětovat s ním , jejichž jména zůstala dodnes neznáma, také.
