Moje čtvrté manželství bylo docela jiné jako ta předchozí. Ve čtvrté kapitole o něm se objevují slova, jako očarován, čarodějka, víla atd. a já se v tomto manželství přirovnávám jednou ke šlechtici a podruhé se srovnávám se žebrák
Vše, co píši, je sice pravda, ale já sám zahaluji toto manželství do záhad a opřádám ho tak nezodpovězenými otázkami. Závěrem označuji toto manželství za rallye. Skoro vzápětí po vydání tohoto blogu mi rozvedená manželka telefonovala, že jí volalo mnoho známých a snad i neznámých mužů, že by si také přáli, takové rallye s ní jet.
Přemýšlel jsem o tom, mám-li k tomu něco dodat, nebo to nechat být. Jeden dodatek tam sice je, ale ten se netýká manželky, se kterou jsem to „rallye“ popsaného manželství jel, ale toho, co bylo potom, když jsem v zatáčce z toho „sporťáku“ vyletěl. Byli snad muži, kteří jí volali o něco v životě ošizeni, nebo snad ošidili oni sami sebe a chtěli se takové „rallye“ zúčastnit dodatečně, nebo tak poznat dosud nepoznané? Většina mužů má ke stáru pocit, že něco se ženami „propásli,“ nebo, že těch žen mohlo být více, jako se to zpívá v titulní písni Uhlíře a Svěráka ve filmu „Vratné láhve“. I ženy si mnohdy vyčítají, že neměli toho nebo onoho muže v minulosti odmítat a více si v mládi i později v době plného rozkvětu užít. Myslím, že pravda je na obou stranách, mladý muž si často myslí, že na něj čekají v životě ještě celé řady žen, a ženy jsou často, vedeni vrozenou zdrženlivostí přesvědčeni, že ještě nepoznaly toho pravého, ale až se tak stane, že ten pravý jim všechno vynahradí. Těžko k tomu co říci, i když nejpravdivější je většinou ta pravda nejjednodušší. Ženy hledají v milování především romantiku a muži i tam adrenalin a s ním spojenou změnu. Označit milování se ženou v manželství za „rallye“ bylo pro určité muže tedy asi to správné dráždivé slovo.
Bylo tomu v tomto mnou popsaném čtvrtém manželství opravdu tak? Ano bylo, ale ta „rallye“ nebylo jen to milování, i když pravda, hrálo roli tu nejdůležitější. Bylo sice úplně jiné než ta předchozí, ale někteří muži, co telefonovali, by ho možná, při bližším pohledu, ani poznat nechtěli. Ono je toho trápení v tom manželství, obyčejném „někdy dost a dost. Jenže muži jdou za dobrodružstvím se ženami často se všemi riziky, ale ženy to dokáží také, čehož bylo svědectvím mé manželství číslo dvě.
Svou neobvyklostí, jako už zkušeného muže věkem i zkušenostmi z předchozích manželstvích, bylo pro mě to čtvrté delší dobu až záhadné. „Šlechtic“ v pojmenování manžela se věkovým rozdílem a mladistvým vzezřením manželky dá ještě vysvětlit, ale proč ten „žebrák?“ „Žebrákem“ jsem se nestal nevěrou manželky, ale byl jím současně s tím „šlechticem“ od samého počátku tohoto manželství, což způsobilo jednak založení manželky ale i něco jiného, o kterýžto věcech nevím, jestli mám nebo smím psát. Skrytým popisem by to možná šlo, to je ten, který vzniká jako obraz fantazie čtenáře nebo posluchače, protože obrazy v mysli každého jsou svátostí soukromí a můžeme dnes už je doufat, že tomu bude tak i nadále. S trochou nadsázky, špetkou humoru, možná pro někoho nemístného, tedy tzv. anglického, je takovým obrazem i ten obraz těch 77 panen, které na mučedníky některých náboženství na onom světě čekají a kterému mnozí věřící také věří. V podstatě jsme ale všichni věřící, přijde jen na to, jak šikovně je ten obraz namalován. To se týká nejen náboženství, žen, jejich přitažlivosti, popsaných dobrodružství s nimi, ale i politiky, což stojí oběti největší. Pro nás muže, žijících západněji od písečných dun, nemusí být symbolem žádaných vysněných žen zrovna panny, ale právě plnoleté dívky docela stačí.
My všichni muži, kteří nemáme na to, státi se úspěšnými hudebníky, hopsajícími nebo soustředěně zachmuřeně, zároveň i střídavě ledabyle drhnoucími struny svých kytar na podiu před davy žen s rukama nad hlavou, ostatní přítomné muže přeci nevidíme, jsme v podstatě „žebráky“ také, zvláště, možná dnes už jen ojediněle, přilétnou-li na podium právě svlečené dámské kalhotky. V mém čtvrtém manželství stála na podiu moje manželka a já jako nadšený divák čekal, jestli její kalhotky také přilétnou. Když nepřilétly sami, mohl jsem sám k oponě, i za ni a pomalu, jako filatelista, si každý den svoji nejvzácnější známku prohlédnout. Žebrákem jsem potom nebyl nejistotou, jestli něco dostanu, ale neustálým strachem, jestli někdo jiný také nespatřil, jaký poklad doma mám.
Od pradávna je milování dvou pohlaví nejen životní potřebou jako jídlo a pití, ale zároveň i drogou, protože je důležité pro život budoucí a kdyby nebylo zároveň i drogou, v tomto případě zdravou a záslužnou, tak bychom tady nikdy nemohli být k radosti většiny nás všech.
K milování patří i láska. Opravdu? Nejde to někdy i bez ní? Jde, ale potom to není ta pravá rallye! Pravá rallye musí mít vítěze s věncem na krku a krásnou ženou po boku, která se k vítězi tiskne a vítězství nejen korunuje, ale je vítězkou s ním. Obraz potom doplňují stovky nadšených lidí, kteří radostně mávají, ale ty vidí jen ti dva účastníci tohoto vítězného milování.
Jenže tohle zažít a vidět se nedá koupit ani nemůže zažít každý muž s každou ženou, protože jenom žena, která hledá po cestě ke startu své poztrácené korále z dětství, dokáže takovou rallye s mužem jet. Po vítězství se mnou nebyla moje žena nikdy sama, ale přesto hledala ty barevné korále svého dětství dál. Protože se jí ale nedaří ty korálky stále všechny nalézt, jezdí stále znovu ty svoje rallye a nikdy nenajde muže, který by jí s tím hledáním mohl s úspěchem pomoci, ať se on upřímně snaží sebevíce. Při té báječné rallye je vždy ona maximálně soustředěna a s druhým místem se nikdy nepočítá. A to dokáže málo která žena, ale ne každá by byla ochotná vyměnit to co má, za ztrátu těch vzácných korálů svého dětství a tím potom zaplatit.
Partneři po závodě chtějí jet vždy znovu, protože jsou lapeni jako noční motýli, nebo jak dnes víme i v hlubinách se vyskytujícím jasným světélkováním, ale nejsou k další rallye vždy pozváni a odměnou jim není ani foto vítězky a končí často zapomenuti i s dluhy za financovaný závoďák. Náhradníků, kteří jsou potom ochotni si na novou rallye s ní sednout je ale vždy dost. Jsou to všichni ti, kteří jí telefonují a kteří o té krásné záhadné závodnici slyšeli.
Snad jsem k nim patřil i já.
