Udělalo se dost velké teplo a mě v Prachaticích trochu špatně. Hned jsem se vylekal, ale potom si uvědomil, že jsem ráno neměl ani kafé a vůbec nic nepil.
Byly už dvě hodiny odpoledne. Jel jsem tedy k Benzině koupit si něco k pití. Minerálka do mě letěla jako vysokohorský potok ze skály. Koupil jsem si ještě jednu a i tu hned z půlky vypil. Už za necelých deset minut mi bylo dobře. Byl jsem opravdu trochu dehydrovaný. Jakmile jsem byl zase v pohodě, dostal jsem i hlad. Ty párky u Benziny mi moc chutnají a tak jsem si tam zase jeden koupil. Trochu hořčice i kečupu do dirky, než se to tam strčí, a potom křup. Ta špička s tím co je okolo je nejlepší.
Čekal jsem dva telefony a nevěděl, dokud je nedostanu, kam mám vlastně jet. Rozhodl jsem se si za pumpou sednout ke stolu, který byl ve stínu, v klidu si dojíst ten párek a čekat. Jen tak čekat mě ale přestalo brzy bavit. Z aktovky jsem tedy vytáhl sešit a přečetl si pár poznámek v něm. Potom jsem vzal propisku a načmáral větu, která se mi často pletla hlavou. Proč se Češi tak málo na sebe smějí? Potom se mi nelíbilo, že se ty Češky nějak pořád vynechávají, jakoby v Čechách Češi žádné ženy neměli a přitom se ve světě ví, že Češi ženy mají, dokonce jsou často moc hezké. Nakonec jsem to celé pozměnil na větu ,,Proč se Češky a Češi tak málo usmívají,“ protože se smát jako když někde řehtá kůň, nebo se mile usmívat je velký rozdíl.
Psal jsem asi hodinu, to čas báječně letí a dopisoval poslední větu, když konečně zvonil telefon. Nebyl to ale ani jeden z těch, na který jsem čekal. ,,Dobrý den pane Hulík, zapomněl jste si u nás peněženku“ ozvalo se ze sluchátka. ,,Jak prosím?“ odpovídám nevěřícně. ,,Ano, je to vaše, tak si pro ni přijďte. “ Kouknu bleskově do tašky a ona tam opravdu nebyla. ,,Moc vám děkuji, já jsem ještě u vás u pumpy, něco tady sepisuji, tak já hned přijdu.“ Když jsem tam přišel, všichni tři od té pumpy se umívali od ucha k uchu a jeden z nich mi podával moji peněženku. Znovu jsem děkoval a klaněl se těm pánům a ptal se jich, jak věděli číslo telefonu? Říkali, že v okénku peněženky byl lístek s nějakým číslem beze jména, tak to zkusili. Pravda, v nemocnici když se sestřičky se mnou loučili, tak mi říkali, že se nemám rozčilovat. Tak to první co jsem udělal bylo, že jsem si zase koupil tlačítkový telefon, abych se zbavil toho šíleného vynálezu, co si dělá co chce. A protože jsem ještě neměl ,,oslí můstek,, na zapamatování nového čísla, jak jsou třeba dva koně, kočí a povoz, kde bič je jednička, dva koně jsou dvojka, mají dohromady osm nohou tedy osmička, čtyři uši koňské atd. kočí má na sobě také spoustu čísel. Potom už stačí jen malý příběh k tomu. Tak si lze zapamatovat cokoli. Horší to je lepit čísla na ženy, protože ty se strašně pletou.
Potom jsem ale nevěděl, jestli jsem ten článek nenapsal zbytečně a neprávem a neměl bych ho teď vlastně zahodit. Měl jsem pochopitelně radost, ale byl i zmaten.
V autě jsem si vzpomněl na maminku. Jeli jsme za tátou na návštěvu do kriminálu v Příbrami a ona, pochopitelně jako vždy, když jsme za ním jeli, byla velmi vzrušená a zapomněla v telefonní budce v Praze svoji podlouhlou peněženku. Bylo v ní 1000 koron, což byla v té době, zvláště pro ni, obrovská suma peněz. Pamatuji se, že ji v té době, když si pečlivě sepisovala co na neděli koupit ,,stačilo“ nanejvýše 150 korun. Tak jsem ji hned zavolal. Pochopitelně takovou zastaralou techniku, jako jsou naše mobily tam nahoře už dávno nemají. Telepaticky jsem jí sdělil, co se mi zase stalo a jaké jsem měl štěstí a jak se to tady změnilo. Maminka tenkrát dostala asi za týden balíček a v něm byla ta peněženka, ale bez peněz. Řekl jsem jí, že já ji dostal zpátky se vším všudy.
Tak vidíš Honzo, teď jsi na obou stranách hranice vlastně doma, řekla maminka a radovala se se mnou.
