Dopis ženě, bez které bych tady nebyl.

Nikdy jsi na to nezapoměla a já se ti nedivím. Doufám, že se občas na nás díváš jak jsi slíbila.Nevím, jestli ti dnes udělám radost.  

 Byl jsem tenkrát dlouho u babičky, tvé matky a přijeli jsme domů.Nebyly mi více jak dva roky. Stála jsi na schodech v bílé zástěře ozdobené krajkami s rozpřaženýma rukama a volala: ,,Tak už jste tady Honzíku ?,,. Babička šla pomalu za mnou o celé dva schody níže. Ta pani nahoře na schodech vypadala hrozně velká a já ji neznal. Otočil jsem se tedy ke své babičce, skočil ji na krk a řekl jí, že k té pani nechci.Ta pani nahoře začala plakat.Nakonec jsme plakali všichni tři.
Chodil jsem do páté třídy a stalo se to v noci.Probudil jsem se a byt byl plný chlapů. Nejdříve jsem nic nechápal, ale brzy mi začalo svítat.Byla padesátá léta a u nás doma v té době  běžela nepřetržitě rozhlasová stanice ,,Svobodná Evropa,, takže mi nepřipadalo moc divné, co se asi stalo. Přišli i k nám ! Abych se o tom přesvědčil, chtělo se mi jako na záchod. Pamatuji se, že jsi seděla v županu na židli a řekla abych se nebál. Řekl jsem ti, že se nebojím a jeden z těch pánů to ocenil slovy, proč bych se jako měl bát. Oni že nic nedělají. Čůrat se mi vůbec nechtělo, ale tomu chlápkovi jsem nevěřil ani slovo. Poslouchali jsme přeci doma stále tu ,, Svobodnou Evropu,,. Myslel jsem na tátu a věděl, že ho hned tak neuvidím.Bylo mi do breku z toho, jestli ho nebijí. Později jsem se dozvěděl, že ho nebili.V té době už to prý nebylo zvykem.Když jsem se vracel do postele, prohlížel si jeden z těch ,,hodných pánů co nic nedělají,, proti světlu na lustru jeden z našich osmimilimetrových filmů. Podle krabičky která ležela na stole jsem věděl, který to byl. Jmenoval se ,,Svatba v korálovém moři,,. Pouštěli jsme si ho každé vánoce. Tlustá ryba jako ženich si brala stíhlou stříbrnou rybu jako nevěstu.Kočár táhli mořští koníci a za nimi v průvodu plavala všelijaká mořská havěď. Film končil chobotnicí, která začernila plátno. A právě na tento konec se ten estébák koukal a divil se, že je to všechno černé, protože film nebyl jako vždy přetočen.Měl jsem z toho škodolibou radost. Hledali také nějaké fotografie. Bratr otce, profesionélní fotograf reportér, nefotil jen fotbalisty, ale také nahé ženy. Jedna z nich byla známá zpěvačka, která si vzala komunistického prokurátora.To bylo ještě před vznikem Semaforu, aby nebyla nějaká mejlka.No a tyhle fotky oni také hledali a já věděl, že existují, dokonce jsem věděl kde jsou, což nevěděli  moje rodiče, že to vím. Ty jsi je chtěla potom dodatečně skovat, protože je ti holomci  nenašli, ale sama jsi nevěděla, kde vlastně jsou. Kluci vědí kde takové obrázky jsou a holky to nevědí, protože je to moc nezajímá. A tak jsem ti to musel říct a ty jsi se smála a já měl radost z toho, že máš při tom trápení čemu se smát.
Měla jsi sice školu na něco jiného ale ztoukala bedny v truhlárně, které potom zeleně nastříkané shazovali z letadel nějakým osvobozencům, kteří určitě dodnes svobodní nejsou.Pamatuji se ale dobře na tu zástěru, kterou jsi nosila v té truhlárně na sobě. Ta byla od toho ztvrdláho klihu ,,neprůstřelná ,,.
Někdy jsem ti chodil k té fabrice naproti, ale většinou na tebe čekal doma. Po tvém příchodu jsem tě vodil po bytě a ukazoval ti bezvadně uklizený byt, všechno podle pravítka i třásně u těch pitomých koberců.Moc jsi mě chválila, ale říkala, abych to až budu jednou ženatý nedělal, že bych nemusel dobře dopadnout. V tom jsi měla nakonec pravdu. 
Jednou jsi nepřišla a místo ní přišla tvoje spolupracovnice. Řekla, abych se nelekal, takže jsem se hned lekl. Prý jseš v nemocnici, ale je to dobré.Mami nezlob se, já ti to nikdy neřekl. Moje první myšlenka po tom úleku byla, že budu moci býti s Haničkou sám. Asi jsem byl  pro ten pořádek po tobě,protože jsi chtěla holou rukou smést hromádku pilin na stole stroje v té truhlárně kde jsi pracovala, jenže nevěděla, ze pod tou hromádkou se točila fréza. Prý to udělalo jen malé cink a prst byl pryč. Měla jsi ale štěstí v neštěstí. Službu v nemocnici měl Zdeněk, primář co bydlel nad námi. Tvůj prst mu prý přivezli a on ti ho zase přišil. Byl potom sice o trochu kratší, ale dobře to srostlo.
S tou Haničkou to tak dobře nešlo.Řekla si o ručník, já nevěděl co a jak, vyházel jsem ti celý naklizený prádelník, když se od dveří do ložnice ozvalo moje jméno. Tam stála Hanička a neměla vůbec nic na sobě.Já jsem něco takového ještě nikdy neviděl, takže jsem sice věděl co má být dál, ale nevěděl jak.Hanička to věděla,snažila se mi radit, prý dopředu, ale nebylo s čím. A tak jsem i já zkončil u Zdenka. My spolu hráli badminkton a já mu směl tykat. Šel jsem k němu na radu s tim, že jsem impotentní.Zdeněk si zapálil cigaretu a povídá jako Štrosmajer ze seriálu: ,,Kdyby při každém otočení klikou nám to přálo, to by se to hrálo !,,. Vůbec jsem nevěděl o čem mluví. Trvalo potom ještě nějaký čas, než to začalo hrát, ale impotentní jsem nebyl. 
Mami, my tady dole nevíme, kdy máte vycházky, takže ti nemohu zamávat.To s tím bráchou jsem ti odpustil. Pořád ještě uklízím ale třásně už nečešu. Oni se už dnes tak pitomé koberce nevyrábí. Dělá se ale spoustu jiných pitomostí a ta Amerika není už to co byla. Řekni to tam nahoře tátovi. Snad se to zlepší s nějakým novým presidentem. 
Zdraví tě ten Honzík, kterého dodnes mrzí, že tě tenkrát nepoznal.