Vlastně jsem vůbec nevěděl jak se jmenuje. Prožíval jsem tehdy asi nejhezčí dobu svého života a myslel, že všechno bude ještě lepší.
Vlastnil jsem ve středu universitního města Tübingenu kiosek. Měl jsem se dobře a těšil se na budoucnost, která se zdála být sadou krásných pastelek. Studoval jsem tehdy nejatraktivnější studijní obor, kterým bylo zubní lékařství. Vedle vážnosti, které obor lékařství vždy měl už v době nelékařů felčarů, z nichž se někteří opravdu vyznali, stoupla prudce vážnost mého studijního oboru v době kulminujícího ,,hospodářského zázraku“ v Německu, kdy povinné zdravotní pojišťovny finančně praskaly ve švech a někoho přišel na nápad se zeptat soudu, proč si musí platit zubní náhrady, tedy korunky, můstky atd. když zdravotní pojišťovny podle zákona nemají hromadit majetek a být komerčně neutrální. Nové nemocnice platil stát a pacienti měli být na vše bez vyjímky zdravotně pojištěni. Celkem v té době logická otázka. A tak se stalo, že zdravovní pojišťovny začaly platit všechno dokonce i zlato na ty zuby, které tehdy bylo daleko pod ,,zlatou markou“. Tím začaly hvězdné časy pro zubní lékaře a zubní laboratoře v Německu. Hvězdný let trval skoro deset let. Skončil ještě něž já dokončil studium a začal se místo procházky v růžové zahradě brodit v reformách zdravotnictví, které vlastně do dnešní dne neskončily.
Anna si u mě kupovala můj nedostižný gyros, který mě naučili dělat Řekové. Patřila k ženám zcela oddaných nové módní vlně, nosit oblečení z babiččiny truhly. Přiznávám, že jsem byl tehdy dosti konzervativní a tuto ,,retromodernu“ jsem moc nevyznával a ženy, které se takto oblékaly mi nepřipadaly moc atraktivní. Dnes by mi to bylo samozřejmě jedno, jen s tím tetováním se smířit neumím a asi by mě rušilo i na tom nejhezčím místě. Kdybych tam chtěl mít obrázek, tak bych si ho tam chtěl namalovat sám, nebo tam dát razítko, jako ho dal výpravčí Hubička Zdeničce ve známém filmu.
Jednou nebyla fronta a Anna si chtěla povídat. Říkala, že bydlí v paralelní ulici s pěší zónou vedle domu Aloise Alzheimera, co prvně popsal tu Alzheimerovu nemoc, která se po něm potom jmenovala. Bylo to prakticky za rohem. Řekla mi, že mohu přijít na kafé, až budu mít někdy čas a že se jmenuje Anna a má tam zvonek. Udělala se fronta a na další povídání už nebyl potom čas.
Za nějakou dobu jsem šel kolem a vidím asi už po stopadesáté ten kamenný nápis o tom Alzheimerovi. Najednou jsem si vzpomněl na tu Annu, čímž jsem se zároveň ujistil, že tu ,,jeho“ nemoc ještě nemám. Vzal jsem za kliku dveří od domu a bylo otevřeno, takže jsem nemusel zvonit. Po krátkém schodišti jsem stál u dveří, kde bylo napsáno jen Anna, ale žádný zvonek. Zaklepal jsem a ozvalo hlasité: ,,Je otevřeno, zdobím dort.“ Anna čekala kamarádku pro kterou připravovala ten dort. ,,Já přišel na to kafé, povídám“. Anna jen otočila hlavu se slovy, jé já myslela, že to je už Marie, ale ona má přijít až za hodinu. ,,Posaď se někam“ řekla ,,já to tady dodělám.“ Anna byla nakloněna nad nízkým stolem, přesně naproti dveřím a v ruce držela tu kapsu na šlehačku, se kterou kroužila nad tím dortem. Měla na sobě tu černou dlouhou krajkovou sukni z babiččiny truhly a mě Vám najednou napadla taková nestydatá zvědavá otázka, jestli pod tou sukní má ještě něco z té truhly. ,,Když mě se teď nechce sedět,“ vypadlo ze mě, ale to už jsem ji začal tu sukni pomalu zvedat. Opravdu Vám pod ní měla babiččiny bombarďáčky. Kdyby nebyla hluboce nakloněná nad tím dortem a stála třeba jen před zrcadlem, tak bych se asi začal smát. Ale já si začal připadat jako ,,Fanfán Tulipán “ z první šermířské ,,rytírny“ francouzského filmu se slavným Gerardem Philipem, lamačem ženských srdcí ve filmech i ve skutečnosti ze začátku padesátých let. předchůdcem Jeana Maraise, zvaného v Česku ,,Honza Bláto“. Pomalu jsem jí začal ty bombarďáčky přetahovat přes ten její vystrčený zadeček, jestli pod nimi nemá ještě něco z té truhly, ale neměla. Anna se jen o něco více rozkročila a já byl hned ten Fanfán se vším všudy. ,,Já to zkazím“ povídá Anna, ale pokračovala ve zdobení. ,,Já dám pozor“řekl jsem já, vědom si toho, že stoleček byl přiražen ke zdi, čemuž Anna dobře porozuměla i jinak a odložila tu kapsu se šlehačkou, aby se mohla chytit oběma rukama po stranách stolečku. To už nebyl francouzký film, ale nefalšovaný let italským Dekameronem ve všech deseti dílech od Boccaccia. Nějak se nám to oběma pěkně povedlo a nikdo z nás nic nepokazil.
Marie když přišla, okamžitě poznala co předcházelo. On by to ale poznal každý, protože jsme oba zářili, jak jen můžou žena s mužem zářit, když je spojil dotek věčnosti i pomíjivosti, který se neodvážil zobrazit ani Michelangelo v Sixinské kapli.
Byl to nejlepší dort, jaký jsem kdy jedl. Řekla to i Marie, která se radovala s námi.
