Přichází Vánoce, jestli jste si náhodou už v září nevšimli. Ty s sebou přináší velká dárková dilemata, cukrové připálenosti, domy s blikajícími ledasčím, klidně i srdíčky (jakože Vánoce, ne jakože láska) a jiné zlomyslnosti...
... To kdybyste si náhodou taky nevšimli. Někteří lidé myjí okna - dny jsou nejkratší z celého roku a venku je hnusně. To je potřeba vidět!
Jedním z oblíbených dárků posledních let bývají adrenalinové zážitky. Takový skok s padákem úplně ztratil pověst extrémního výkonu. To už je dobré tak pro vaši babču.
Pokud to chcete trochu posunout a zachránit si pověst odvážného člověka, můžete z letadla vyskočit v rozepnutém spacáku, či šusťákovce po dědovi, nebo co to je:
Ale úplně nejvíc nejdivočejší šílenci, kteří rádi balancují na hraně mezi životem a smrtí a jsou závislí na čím dál větších dávkách adrenalinu, vyznávají jiný druh extrémní zábavy – chodí na zimní procházku s dětmi. Jen o tom píšu a zvedá se mi hladina stresového hormonu.
Jít ven s malými dětmi je prý zdraví prospěšné. Co se psychického zdraví týče, osobně považuji za zdravější jít bez nich. Ale dobrá, půjdeme tedy ven a budeme zdraví. Stačí se jen obléknout, obout a vyrazit.
Mimochodem – všichni víme, že člověk, který jde s dobou, zásadně používá ve své řeči co nejčastěji slovo „projekt“. Stává se tak tím největším kujónem v okolí. Pokud to navíc vyslovíte jako „proudžekt“, zvýšíte tím dramaticky svůj sexappeal nevázaného nadvládce všech plánů. Minimálně dokud nepotkáte někoho jiného, kdo má ještě víc projektů, hustější plnovous, nebo propisku s laserovým ukazovátkem. Ta je nejvíc. Protože chci být taky hvězda, nebudu vám vyprávět banální příhodu, s jakou denně potýká miliony postižených žen a mužů. Naopak popíšu projekt s názvem:
Zdravotní vycházka, která mě jednou zabije.
Pilíř 1. Cíl
Je to zhruba půl hodiny, co jsem řekla nahlas, že půjdeme ven. Jsem si jistá, že jsem to řekla. Reakce dětí na můj skvělý nápad je natolik minimalistická, že jsem ji přehlídla. Připadám si jako piccolo, úplně jako bych snad taky neexistovala. Opakuji pobídku, tentokrát s lepším výsledkem. Děti zaznamenaly zvuk a určily jeho původce. To mi dost zvedlo náladu a sebevědomí. Jelikož můj návrh koliduje s časovým harmonogramem výtvarného projektu jedné dcery a snahou té druhé z modelíny vyrobit živé štěně, následuje lehké vyjasňování, kdo je tady pánem a kdo že to tedy určuje, co se bude dít. Tohle je první okamžik, kdy mi zdravotní vycházka začíná znít jako velmi nezdravý a příliš ambiciózní projekt. Malinkatí lidé se pokoušejí převzít vládu nad chodem domácnosti, čemuž se mi za velkého nervového vypětí podaří zabránit. Zvrátila jsem situaci ve svůj prospěch, což by byl jistě skvělý důvod k oslavě, kdyby bylo v pořádku, že se mě pokoušejí na poli autority přeprat dva trpajzlíci.
Ujasnily jsme si tedy cíl akce – vyjít ven a tam holdovat čerstvému vzduchu. I kdyby to mělo být násilím. Projekt se tímto okamžikem posouvá k druhému pilíři:
Pilíř 2. Obleč dítě
Peru se s mladší dcerou a hlavou mi běží známé přirovnání k pokusu nacpat chobotnici do síťovky tak, aby nikudy nevykukovalo ani jedno chapadlo. Maličká se neumí zcela obléknout, zato se umí zcela zasvinit, zcela rozlítit, případně zcela změnit skupenství a prostě se vypařit. Všechny tyto věci dokáže předvést někdy i najednou. Starší dcera stojí opodál a tváří se jakoby nic. Ten pohled znám. Ztratila výkonnost. Tým ztrácí drive, to je mrzuté. Upozorním ji na časový rozvrh našeho projektu. Zadívá se skrze mě a odejde si hrát. Nevím proč a přiznávám, znervózňuje mě to. Zesílím nátlak, ona se plácne do čela, omluví se a sundá si ponožku. Vyjádřím znepokojení nad tímto krokem a navrhnu nápravu. Na krátký okamžik se dostáváme na stejnou vlnu. Cítím se jako novodobý projektový bůh.
Mladší dcera odmítá přistoupit na myšlenku, že bych jí mohla navléknout kalhoty a urputně trvá na odchodu v baletní sukénce. Její proslov mi přijde argumentačně slabý a dovoluji si tvrdit, že co se týče logiky, mám navrch. Ona se pokouší urvat vítězství ženskými zbraněmi, hodně staví na emocích a dává se do pláče. Na to mě ovšem nenachytá. To umím taky. Mohly bychom si sednout na zápraží a plakat spolu, to bychom však odsoudily celý projekt k záhubě. Jsem jeho tvůrce, musím se s nepříjemnými zádrhely vyrovnat. Dítěti oblékám šusťáky pod sukénku a uhrávám to na plichtu.
Starší dcera pláče. Chce také sukénku. Samozřejmě. Kdo by nechtěl sukénku.
Po tom, co všechny tři odcházíme do předsíně v zimních kalhotách a s baletní sukénkou, připadám si vyhořelá a jsem si jistá, že vypadám jako idiot. Zachovávám přesto chladnou hlavu a opakuji si nejdůležitější zásadu každého projektového manažera: "Vydrž, ještě nebyly rukavice". V předsíni dětem vysvětlím, které svršky se nejlépe hodí ke kombinaci sportovních kalhot a baletní sukénky. Z posledních sil vyměňuji slamáky za zimní čepice, děti přiměju k aplikaci bundy a obuvi a připravuji se na nejhorší. Rukavice. Mladší dcera nastavuje ruku pevně zatnutou v pěst. Požádám ji, aby prsty natáhla. Ona mě zcela nelogicky požádá, abych jí podala banán. Banán nepodám a trvám na dokončení oblékání. Dcera volá sociálku. Vzpomínám si na všechny rady ohledně komunikace v krizové situaci. Těsně před tím, než se dostanu do hladiny alfa, upře na mě téměř oblečené dítě podivně vykulený zrak a zahlásí: „Čůlat!“ No jasně! Teď budeme čůlat. Teď! Nedá se nic dělat, moje chyba, měla jsem ji vyždímat před baletní sukénkou.
Fakt měla. No co, tak půjde v maličko počůrané sukni, no. Stejně skoro mrzne a ona sebou do dvou minut někam flákne.
Mírně znečištěné dítě stavím zpět do polohy vhodné pro navlečení rukavic. Svádím nerovný boj. V jedné chvíli jsem napočítala tři prsty, v jiné jsem jistojistě nahmatala v rukavici prstů sedm. Když se situace stabilizuje někde kolem konvenční pětky, narazím dítěti na hlavu čepici a pokouším se ho vystrčit před dveře. Dítě vzdoruje.
Jedno dítě – žádné dítě. Vyhledám očima starší dceru, která se už dávno dokáže obléknout sama. Celou dobu usilovně zavazuje tkaničky mých a manželových bot k sobě. Na sobě má kalhoty, sukni, boty a tričko. Moje tričko. Pomyslím si něco o prdeli a zhluboka se nadechnu. Nedokážu se však ovládnout, výsledky její práce označím za nedostatečné. Urazila jsem její ego, přidá tedy dva uzly na tkaničkách, utře sopel do rukávu mého trička a otráveně se obléká.
S oběma dětmi a ve stavu hraničícím s duševní nepohodou se konečně dostávám ven. Po třech krocích vydávám první svačinu. Po deseti druhou. Po dvaceti přichází velmi intenzivní déšť. Jdeme domů.
Pilíř 3. Vyhodnocení projektu
Až budu chtít příště udělat něco zdravého pro své tělo, prostě si k snídani výjimečně nedám rum.
