Ještě jednou se mi obývákem prožene to zvíře a regulérně mě trefí šlak! Náš dům se v posledních týdnech proměnil v rejdiště sportovně založených ovcí. Nebo jsou snad orientačně handicapované?
Konkrétně jedna z nich buď trénuje na maraton, nebo je úplně zmatená.
Mohlo by se zdát, že nechat dítě rozvíjet jeho hudební vlohy a podpořit je v učení hry na hudební nástroj, je chvályhodný počin a skvělý nápad. Já si to alespoň stále myslím a poměrně intenzivně vynakládám svou snahu tím směrem. Tu a tam, když se podívám na jednu ze svých dcer, která právě visí za nohu z plotu, zapatlaná od bahna až po záda, v duchu vidím spořádané děvčátko v bílých šatečkách, které sedí u piána a dojímá matku perfektním prstokladem. Vypravím se proto promptně a možná zbytečně nerudně zbavit dítě funkce zapraseného plotového dílce a donutit je naslouchat ševelení nástrojů v některých obzvláště vydařených hudebních kusech. Zatímco ona padá z plotu, já volám: "Bacha! Potřebuješ Bacha!"
Rodina je mi v tomto snažení velmi nápomocna. To se pozná třeba tak, že tříletá holčička přijede od dědečka s písní na rtech. Konkrétně s písní o tom, jak parní lokomotiva veze na blíže neurčené místo v dáli skupinu alkoholiků. Nebo tak nějak. Mé zděšení nad nekvalitním výběrem dítě vytušilo natolik dobře, že už prakticky o ničem jiném nehovoří.
„Jak ses měla ve školce?“ rozvedu například hovor v mateřsko-přátelském duchu, ač už tuším, že nejrozvinutější odpověď na toto téma může být jedině „Dobře.“
„Já ti něco povím, maminko, chceš?“ překvapivě uspokojivě reaguje na můj popud dcera.
„No ano, povídej, vyprávěj!“ nadšeně vykřiknu, skláním se k dítěti a celým tělem projevuji radost, náklonnost a nadšení. Mít ocásek, intenzivně s ním vrtím.
„Jede, jede mašinka, kouří se jí …“ začne ten trpaslík provokaci.
Nejsem žádný rodič amatér, vím, že budu-li se pokoušet mašinku prvoplánově odstavit na vedlejší kolej, už se jí nikdy nezbavím. Tvářím se tedy, jako bych přeslechla a pokouším se pokračovat v konverzaci.
Dcera není žádné dítě amatér, ví, že když se matka snaží něco přejít, nejspíš ji to příšerně rozčiluje. Přidává proto na intenzitě hlasu a informuje o odjezdu vlaku půl města. Někteří zamyšlení kolemjdoucí se začínají seskupovat na chodníku a čekají na informaci, na kterou kolej bude vlak přistaven. Mírný tik v oku zakrývám naražením čepice až na krk. Zjišťuji, že to nepatrně tlumí zvuk, tak na vteřinu připustím myšlenku, že už čepici nikdy nesundám. Po prvním nárazu do sloupu ten nápad přehodnocuji.
Nevzdávám to, pružně měním téma. Když to nepůjde na hudebním poli, přehodíme výhybku (už mi z toho vlaku vážně hrabe), vyhrneme rukávy a pustíme se do poezie.
Znáš tu básničku: „Letí, letí letadlo…?“ Ptám se, v obličeji se mi zračí čisté nadšení a zběsile pokyvuji hlavou, abych dítě podvědomě přesvědčila, že lepšího dopravního prostředku na světě není. Vyzařuji tak infantilní radost, že je mě dítěti evidentně líto.
„Znám“, pronese a pohladí mě po hlavě takovým tím způsobem, jakým se hladí blbečkové.
„Řekni mi ji, řekni!“ upínám se k šanci změnit téma.
„Letí, letí letadlo…“ dcera se zamyslí, jak je to dál.
„Letí, letí letadlo, pozor, aby…“ napovídám.
„Letí, letí letadlo, pozor, veze samý vožralý!“ Obličej se jí rozzáří uspokojivým pocitem, že si vzpomněla.
Myslela jsem, že to je to nejhorší hudební políček, který mi mé dcery uštědřily. Spletla jsem se.
Když už jsme se pomalu začaly zbavovat toho otravného parního stroje, přišla druhá dcera ze školky s požadavkem, abych jí vydala flétnu, která se u nás dědí z generace na generaci. Mé srdce zaplesalo! Flétnou to začíná, klavírem končí! K mému snu je již jen malý krůček! Flétnu jsem vytáhla z trezoru, ve kterém máme rodinné stříbro (flétnu a recept na těstoviny s lančmítem), zamáčkla jsem slzu dojetí a dítě poslala pedagožce všanc.
Dcera se vrátila s nadšením, flétnou a notami. Je tomu bratru dva týdny, co se začala učit hrát píseň Běžela ovečka hore do kopečka. Od té doby nedělá nic jiného. Vstane a píská. Vyrvu jí nástroj jen výměnou za stravu. Zhltne snídani, odjíždí do školky, kde píská. Přijede domů, v čepici a kombinéze se vrhne do obýváku a píská. Odpolednem se propíská jen s přestávkami na jídlo a na dotaz, jak hodnotím poslední přednes písně. Kdybych nepoužila mírné až střední násilí, preludovala by na záchodě. Píská při pohádkách v televizi. Píská při řevu manžela, ať už proboha nepíská, nebo se otočí a vrátí se okamžitě do práce. Zkrátka celé dny nám tu lítá ta bláznivá ovce a za ní charakterově pokřivený skopec. Nelze jim v tom nikterak zabránit. Nové písně způsobují utrpení ještě větší, protože zvířectvo běhá už více méně čistě. Cokoliv jiného v podání začínající umělkyně mi kroutí nehty na nohou a způsobuje krvácení z uší.
Já to však vydržím. Dám si špunty do uší a bude zas dobře. Kdyby ne, sním je a zapiju flaškou rumu.
Koneckonců co si naopak myslí dcera o mém hudebním vkusu a nadání se ukázalo již v jejím útlém věku, když jí bylo pouhých pár dnů. To jsem jí začala procítěně zpívat ukolébavku, téměř spící dítě náhle vyvalilo oči a normálně se poblilo.
