Výchova dětí je velká dřina a zapeklitá věc. Jsou mnohem menší než rodiče, nemají tolik prostředků, které by mohli využít, a proto mají zdánlivě pramálo šancí. Naštěstí jim příroda nadělila nosné zvučné hlasy a tvrdé postoje, aby vůbec zvládyi ten svůj těžký úděl – vychovat si své rodiče.
Jak známo, každé dítě je vybaveno párem rodičů, kteří jsou zpočátku jen pomalí, nedůvtipní a lehce zmatení při plnění rozkazů a povinností, později se ovšem s jejich vzrůstajícím věkem blíží k jasné definici – ÚB, neboli úplně blbí. Nejsou všichni blbí stejně, ale faktem je, že vždy se v rodině vyskytuje zhruba následující formace – geniální dítě, jeden ÚB a jeden trochu natvrdlý, případně dva ÚB. Ač nejsou všichni rodiče na stejné inteligenční úrovni, jeden fakt je neměnný – vždycky jsou blbější, než jejich dítě a rodiče kamarádů. Ráda bych děti upozornila, že to oni si své rodiče špatně vychovali, jsou za jejich pomatené chování občas tedy nepřímo zodpovědní a neměli by se proto na ně tolik zlobit a měli by prostě zkusit přežít těch pár let, než se nějakou záhadnou změnou rodiče umoudří a přestanou se chovat tak výrazně nesmyslně. To obvykle nastane až po mnoha letech utrpení, vyžaduje to proto od dětí notnou dávku trpělivosti a odříkání.
Dovolím si doufat, že ještě nejsem v kategorii ÚB. Není to žádná má zásluha, jistě tam taky skončím, ale doposud si užívám výhod chtěného rodiče. Jsem velmi šťastná, že mě moje děti ještě pořád snesou doma a trpělivě přivírají očka nad mými nedokonalostmi. Občas mě jemně upozorní, že nejsem na správné cestě. Jako tenkrát, když jsem dceři vysvětlovala, že pokud se bude chovat špatně ke svým hračkám, zničí si je a my ji rozhodně nové nekoupíme. Podívala se na mě s překvapeným výrazem a říká: „To nemůžete, mě takhle šokovat!“ Ano, už to začíná. Svým chováním šokuji své dítě. Za chvilku ji budu zklamávat a následuje období, kdy ji polezu na nervy. Všichni v okolí budou mít rodiče, kteří nemají na rozdíl od těch jejích v hlavě bramboračku. Nebohé naše děti budou po určitou dobu svého života přemýšlet, proč je jejich skutečná královská rodina dala na převýchovu k takovým tupcům a kdy si pro ně konečně přijedou. Právě tak, jak jsme nad tím přemýšleli v určitou chvíli asi všichni, než nám došel ten děsivý fakt – ti, co se tváří jako naši rodiče jimi ve skutečnosti opravdu jsou.
Když držíme ty naše uzlíčky poprvé v náručí, slibujeme jim, že budeme vždy na jejich straně. A pak stačí, aby na ně nějaký dospělák něco hodil a použil totálně zmanipulované esemesky, záznamy z kamer nebo dokumentaci ze školy a hned na své sliby zapomeneme. Slibujeme, že jim budeme vždy k dispozici a nikdy je neopustíme. A pak musí jet z klubu ve smradlavém poblitém taxíku s dalšími pěti lidmi za svoje těžce vydřené prachy od babičky. Slibujeme, že jim dáme vše, co budou potřebovat. A když ty nové džíny fakt potřebují, plácáme něco o penězích. Slibujeme, že je budeme milovat, ať se děje co se děje. A pak, když mají dostat dvojku z chování, vyhrožujeme ústavem a používáme slova, která se při vyznání lásky běžně neříkají. Slibujeme, že jim budeme důvěřovat. A pak stačí jeden (jenom jeden!) kamarád s drogovou minulostí a my hystericky projíždíme šuplíky. Slibujeme, že se jim pokusíme rozumět. A když pak šíleně milují, nechápeme, jak hrozně nutně potřebují jít ve třinácti v noci na tu akci do hospody, kde jejich pětadvacetiletá láska vystupuje při hře na trombón.
Není se co divit, že s námi ty děti občas nemají trpělivost. Dnes vyhlašuji Den omluvy svým dětem. My s menšími dětmi si k nim klekneme, vy s většími si přistavte židli a omluvme se společně za všechno příkoří, které svým potomkům v životě připravujeme. Za všechnu přehnanou péči, o kterou přece nikdo nikdy nestál, o zbytečnou kontrolu a nedůvěru. Každý máte jistě špatné svědomí, tak dnes máte ideální příležitost mu ulevit.
Jinak zase uslyšíte jako moje kamarádka od své tehdy asi pětileté dcery: „Proč zrovna já musím mít takovou maminku?“.
