Jsem aktuálně zaměstnána ve společnosti, kterou vedou dvě ženy nízkého věku, ale zvučných hlasů a muž nejlepšího věku, ale slabých nervů. Sami se navzájem občas těžko dohodnou, co vlastně po mně, jako jediné zaměstnankyni, chtějí, jejich rozkazy si navzájem protiřečí a převedení jejich přání do praxe je velmi často nemožné. Rozhodla jsem se proto převzít nenápadně vládu zpět do svých rukou. Ovšem jelikož zásadně nic nedělám nepřipravena, věnovala jsem týden studiu metod a procesů, jakými se lze nejsnáze dohodnout s nezletilci.
Foto: prozeny.cz
Vyčetla jsem, že základem úspěchu je vidět ve svém dítěti přítele a tak k němu přistupovat. Prostě si položte otázku, jak byste se ve stejné situaci zachovali ke svému dospělému kamarádovi. Pokladla jsem se tedy zodpovědně otázkami, abych se dopátrala, jsem-li rodičem dobrým, či nevyhovujícím a měla bych tudíž projít několika týdenním (nebo aspoň víkendovým, prosím!) nápravným zařízením. Slyšela jsem, že například v hotelu Sen umí velice dobře zatočit s nevydařenými matkami.
Přemýšlela jsem tudíž následovně. Co udělám, pokud se má kamarádka loudá při převlíkání? Neví, kterou botu si navléct na kterou nohu a místo oblékání nepřetržitě žvatlá? Asi nic, s úsměvem počkám, až dokončí proceduru. Co udělám, pokud nedojí oběd, který jsem speciálně pro ni svým specifickým způsobem vařila (kuchyň zralá na výměnu a manžel na mrtvici)? Nic, pochválím její pevnou vůli a nenápadně ochutnám, než to dám dětem, abych je nepřiotrávila. Budu dělat vědu z toho, že v mrazu vyběhne v bundičce, ze které jí lezou záda? Možná ji upozorním sametovým hláskem na riziko zdravotních potíží, ale křičet na ni přece nebudu.
Co ovšem udělám, bude-li u oběda mlátit mou mladší dceru lžičkou po hlavě? Co když jí bude krást jídlo z talíře a házet ho na zeď? Jak by se rozumný člověk měl zachovat v obchodě, pokud jeho dospělá kamarádka před pokladnou ulehne na zem a vytrvalým rykem doprovázeným mlácením pěstmi do země se domáhá zakoupení čokolády? Co když vám tu čokoládu později vyzvrací do palubní desky? Začíná přituhovat, už bych se zřejmě nevyhnula zvýšenému hlasu či mírně hysterickému podtónu.
Pak tu ovšem máme opravdové problémy. Vžila jsem se do situace, kdy moje přítelkyně při každém setkání s mým manželem zakřičí radostně „Pomazlit! Pomazlit!“ a hopsne mu kolem krku. V noci se pak přikrade mezi nás do postele a ještě se neprobudí na čůrání. Po domě pobíhá ráno nahá a odmítá se obléknout. Když už se začne „oblékat“, tak jen zahalováním do mých šál, což radostně běhá ukazovat mému manželovi. A co když se při uspávání dožaduje manželovy přítomnosti, aby mu pak usnula v náručí? Nemohu vyloučit, že tu mrchu zliskám.
Takže si to shrneme - jsou situace, u kterých bych vysvětlovala, později křičela a nakonec se chtě nechtě musela uchýlit k fyzickým trestům. Aplikací metody Přítel jsem se tedy přesvědčila, že jsem asi dobrá matka. Škoda, čekají mě zase jen noci bezeSné.
