Tři bratři

Mám tři bratry, což považuji za provokaci z vyšších míst. Celý život jsem si přála sestřičku, protože kluci jsou přece blbí. Aby toho nebylo málo, ti mí jsou ještě ke všemu mladší. A jelikož v domácnosti je muž člověk nesvéprávný, sám sobě i okolí nebezpečný, nebo jsme v tomto duchu alespoň často vychováváni, byla jsem otrokem „holčičích prací“ a věty „Oni jsou ještě malí, to ty bys měla mít rozum“. Zahájila jsem protiakci - tvrdou výchovu, která v jednom případě skončila i bratrovou rozbitou hlavou. To se ukázalo býti ne příliš efektivní cestou, jelikož bratr místo utírání nádobí vítězně odjel do nemocnice na šití. A bylo to zase na mně.

Mým bratrům leží svět u nohou. Minimálně jeho dámská část. Teď nebudu lhát, přehánět ani si vymýšlet, toto je čistokrevná  pravda: můj nejstarší bratr chodí s Ekvádořankou, můj prostřední s Mongolkou a ten nejmladší s Ruskou. Uznejte, že musí být skvělí, když jsou takto celosvětově univerzálně přitažliví. Všechny výše zmiňované dámy jsou krásné, inteligentní, vzdělané, nebo se vzdělávající. To je jasný důkaz toho, že v naší rodině se rodí samé kvalitní děti.

Dnes mi ovšem dcerka připomněla, že soužití s bratry nebylo vždy jednoduché. Co se v dětství jevilo jako čistě hulvátský, zlodějský a naprosto nepřijatelný čin, mě, jak se později ukázalo, zachránilo před závislosti na sladkém (kterou jsem zahnala závislostí na slaném, takže mám místo vysokého cukru vysoký cholesterol). Můj věkově mi nejbližší bratr mi totiž všechno obětavě sežral. Naše milovaná NemášještěhladZuzanko babička by nikdy nedopustila, aby jakákoliv osoba, která překročí práh jejího domu, nebyla už na tom prahu s odpuštěním přežraná k prasknutí. Při návštěvách kratších půl hodiny se horko těžko dozvíte něco málo o životě mých prarodičů, ale jste důkladně seznámeni s obsahem ledničky, spíže, sklepa a všech možných jiných skladovacích prostor. Nevím, jestli bylo účelem nás dostat do stavu, kdy se prostě nebudeme schopni odkutálet zpět k nám na kopec, či se blížila doba spotřeby na všech osmi kilech nabízeného jídla, každopádně pokud se nám podařilo mistrně se vyvléknout ze stravovacích povinností a dostat se přes práh i směrem ven bez pomoci jeřábu, dostali jsme vždy něco na cestu. Většinou něco sladkého. Ukázalo se, že můj bratr dlouhá léta chodíval k babičce sám, vyfasoval čokolády i pro mě a cestou domů obě prostě a jednoduše sežral. Odpouštím mu tímto, aby bylo jasno, naštěstí to nebyl uherák, to by mu tak lehce neprošlo.

Od babičky se nosily různé věci, měla jsem ráda i speciální nádobku na kyselé zelí. Nabrali jsme jej do ní u babičky ve sklepě vrchovatě, abychom u vchodu do našeho domu zjistili, že na oběd nezbylo. Snědli jsme ho cestou, nikdo neumí kyselé zelí naložit tak správně valašsky kyselé a přitom lahodné jako moje babička. Nejdůležitější pochutinou, která opouští babiččin a dědův dům jsou ovšem vejce. Dědovy kuřičky jsou nejvděčnějším tématem hovoru celé rodiny. Babi s dědou mají letitou hru – babička něco zasadí a děda jí do toho pustí slepice. Co nevyzobají, to zadupou. A nebon aspoň záškodnicky po…trusí celý dvůr. Ale když nesou, jsou nejdůležitějšími členy rodiny. Často jsme byli s bratrem vysíláni pro tolik žádaný artikl. Cestu jsme si zkracovali přes místní - toho času – JZD. Cesta nebyla oficiálně posvěcena, musel se přelézat plot. Bratr při jednom z návratů zamyšlen nad složitostí vesmíru přehodil tašku přes tento plot, aby sám překonal překážku ladným flopem a až když jí viděl na druhé straně letět, došlo mu, že tento nápad byl poněkud krokem stranou. Plot to byl velmi vysoký, takže vejce měly dost času, aby jim jejich krátký život přeletěl před očima. A měl po vejcích.

Jako nejstarší sourozenec jsem byla samozřejmě rodičům určena na pokusy. Zkoušeli na mně, co se stane, když se dítě vychovává. Jejich vůle a síla postupně slábla tak, že rozdíly mezi tím, co jsem si dovolila já a co nejmladší z bratrů je pochopitelně propastný. Když se jednou tatínek pokusil předhodit mně jako kvalitní produkt prostřednímu bratrovi a poukázal na to, že já v jeho věku bych nemohla sama ani ven se smetím, natož se vrátit z diskotéky po půlnoci, odvětil ten bezbožný křivák – „No jo, ale to bylo v pravěku!“ Prý v pravěku! Co jsem? Fosílie? Uhlí??? Leda tak změněné v diamant, ty jeden nehodný sourozenče!

Nejmladší bratr je mladší o celého puberťáka, takže mě vnímá jako tu z druhé strany. Starší osobu, kterou je zajímavé sledovat. Není to ani rodič, ani soukmenovec, tak co to je? Jsem pro něj zajímavý objekt na pozorování. A pak si stejně všechno udělá po svém.

Poučena složitostmi soužití s tolika muži jsem si pořídila dvě holčičky (Osud? Karma?)..uvidíme, jak budu vzpomínat na pubertu, kterou slušně vychovaný chlapec pouze proprdí a projí, občas zaleje pivem, které ne vždy zůstane, kde má.  Když si jen vzpomenu na tu svou, jímá mě děs už teď…