Když je vám dvacet, vážíte míň než měříte, a vaše IQ nebývá o sobotách v muzeu vystaveno v oddělení miniatur, máte poměrně velkou šanci udělat ve společnosti dojem a být za krasavici inteligentní. Je bohužel nesporný fakt, že pokud ovšem vydáte za dvě pěkné dvacítky co do věku, případně váhy, pravděpodobnost efektu bohyně se úměrně snižuje.
www.urlesque.com
Není tomu tak dávno, co jsem oslavila narozeniny, kterými se začínám přibližovat násobku dvacítky (a není to bohužel 1,25). A protože pětadvacet je člověku maximálně sedmkrát, než to někomu začne být divné, bylo potřeba pojmout tento úkol zodpovědně. Zorganizovala jsem tedy večírek v Praze. Složení skupiny bylo čistě dámské, tedy alespoň na počátku celé veselice. Část se nás sešla u mojí bezdětné kamarádky. Fakt, že je bezdětná, zdůrazňuji záměrně. Všechny prostředky, které my matky v slzách utratíme v drogériích za plíny na prdýlky našich nejmenších, ona investuje (!) do atraktivních obalů svojí prdýlky nejmenší (mám na mysli šaty, ne plíny). Když jsme se s dalšími matkami nachystaly k odchodu, zvedla jen oči v sloup, prohlásila, že s teplákama nikam nejde (To byly džíny! Fakt!) a donutila nás ke změně. A tak se z několika uštvaných žen se sebevědomím na bodě nula, které ustrašeně stály v koutku a žmoulaly si lem vytahaných sepraných triček, staly mávnutím několika ramínek od šatů samice první kategorie. No dobře, s tou první kategorií jsem to trochu přehnala…
Jednoznačný nedostatek zkušeností v posledních letech jsme napravily důkladným studiem teorie. Na internetu jsme se na Mimibazaru v sekci „Hušky hušky do světíčka, bydlenky!“ informovaly, jaké trendy cloumají světem. Jen díky tomu nás nepřekvapilo, že nejdůležitější na celé akci je pravidelně updatovat Facebook fotkami z večírku. Základem úspěchu je na všech fotkách mít tak zvaný „duck face“. To je taková levná forma nepovedeného botoxu rtů. Vznikne tak, že se dáma nastaví před objektiv, sešpulí pusu velmi nepřirozeným způsobem, aby vynikly její lícní kosti a rty nabyly na objemu. To vám pak tato dáma vypadá jako kačer, který si omylem sednul u rybníka na lízátko, které zůstalo tyčkou vzhůru, a dost ho to překvapilo (odtud tedy "duck face"). Přišlo nám to podivné, ale holky na mimáči říkaly, že je to nutné. Vzniklo pár fotografií, které nás blíže ke křeslu první české prezidentky asi nepřiblíží.
Co nám ovšem přišlo ještě podivnější, byl požadavek, abychom si vyfotily díru mezi stehny („thigh gap“). Já vám nevím, ale za dobu, co jsem nebyla venku, se svět dost změnil. S tímhle trendem by maminka určitě nesouhlasila. Při bližším zkoumání jsme se dopátraly vysvětlení – jedná se o mezeru mezi stehny, která vznikne při stoji spatném. Tudíž je to něco, co mají jen fyzicky špatně vyvinutí jedinci, případně majitelé Photoshopu. My, holky z Moravy a přilehlých moravských kolonií (Kladno a tak), nemíváme čas řešit nesmysly, jakými jistě jsou rozteče stehen. Tuto módu jsme se s převahou svých zkušeností a rozumu a z důvodu fatálního nedostatku mezer (typický představitel rčení „z nouze cnost“) rozhodly tudíž ignorovat.
Připraveny k vstupu na parket ve velkém stylu, doplahočily jsme se na nezvykle vysokých podpatcích do klubu. Obličeje se nám okamžitě zkroutily do výrazu vykulených králíčků ("shocked rabbit face"). Vstoupily jsme totiž do stroje času! V klubu, kam se stahují nejradostnější z radostných a život začíná až po půlnoci, byly jsme konfrontovány s „novou módou“. Děvčata nacpaná v mrkváčích s krátkými a širokými tričky, absolutně bez ohledu na rozměry svého těla, kárované košile přes krátké obepnuté topy, kraťasy až k pupku, živé barvy – dočista jako na naší středoškolské fotografii! Nikomu to neslušelo tenkrát a sláva! - ohromnou prdu v tom mají i ty dnešní puberťačky! My, chodící evergreeny, jsme pobaveně rozvlnily koutky úst, posléze i obstarožní těla a s pohrdavým úsměvem propluly na parket. Tam jsme předvedly kreace, perfektně se hodící k outfitu z devadesátých let, bohužel však na hudbu, která poněkud pokročila. Nevadí, Praha snese leccos!
A pak se to stalo – na parket se houpavým krokem a s úsměvem bonvivána dostavil on – Travolta!! Tedy jeho mladší a hezčí kopie. Už při prvních pohybech bylo naprosto jasné, že to není jen vzhled, ale i pohybový talent, co mi připomnělo slavného Johnyho. Protančil kolem všech děvčátek znetvořených módním trendem a s klukovsky rebelským pousmáním zamířil přímo k nám. S ostatními matkami jsme si vyměnily vyplašený pohled, já sáhla do kabelky pro pepřák, abych nahrábla dudlík, vlhčené ubrousky, náhradní spoďáry pro dítě, šroubovák, bublifuk v propisce a dětské kladívko, které při úderu píská. Rozhodla jsem se ho zlikvidovat kladívkem, ale než jsem stačila zaútočit, prohodil pár slov s jednou z nás. Dobrá, zná ho, ať tedy žije, maličký! Po krátké konverzaci se svou kamarádkou (bývalou takyrádkou) mě Johny šokoval přiznáním, že čte mé blogy. Provedla jsem sérii testovacích dotazů, po kterých jako obzvláště informovaný čtenář prošel do dalšího kola diskuze. Moc mě to neohromilo, protože mé blogy čte kdekdo (a kdo by chtěl v diskuzi naznačit něco jiného, bude nekompromisně smazán podle pravidla H124 – nedostatek adorace autora je považován za hrubý prohřešek proti blogomravům). Řekla jsem si, že chlapec bude chtít jistě autogram, ale měla jsem už vypsaný bublifuk.
„Nevadí“, řekl. „Copak ráda snídáš?“
„Co prosím?“
„Co ráda snídáš? Mám novou postel, tu musíš vyzkoušet a až ráno vstaneš, nerad bych tě urazil něčím, co nemáš ráda!“
Aha! Kladívko se ještě může hodit. Chlapce jsem důrazně upozornila na svůj stav, použila několik jednoznačných záporů („NEpovídej! Vážně?“ „NEblázni, to NEmůžeme všechno vypít!“ „NEch těch vtipů, nebo se počůrám smíchy!“) a po vypršení večerky (no dobře, raněnky) se vydala k domovu. Na odchodu obětavě nabídl celé skupině svou novou postel ještě jednou, a když neuspěl, přitočil se ke mně a do ucha zašeptal „Napíšeš o mně aspoň blog?“
Poučení z dnešního vyprávění je toto:
I v pokročilém věku můžete získat stravu a byt, mají-li na sobě všechny ostatní ženy módu z devadesátek, neboli Mezi slepými jednooký králem.
A jedno dodatkové poučení:
Nikdy nevycházejte do společnosti bez pískacího kladívka, i zdánlivým fosíliím se může hodit!
