Napsal mi, že mám luxusní osmičky. Upřímně řečeno, kdyby mi byl pochválil moje luxusní trojky, byla bych radši. Samozřejmě bych mu dala facku a možná ho i zažalovala, ale to jenom protože se to musí.
Ve skutečnosti by mě to vážně potěšilo víc. Ani moje trojky, natož moje osmičky neprošly rukama chirurga. Jsou tedy přírodní a tudíž už nejspíš v menšině. Z menšin se už nesmí ani dělat sranda, takže ať chci nebo ne, hlásit se to musí.
Když jsem svůj snímek kdysi dávno poslala prvnímu muži, napsal, že se mnou nechce nic mít. Prý by do něčeho takového nešel, protože z toho kouká pěkná dřina. To vyjádření mě zdrtilo. Jen proto, že jsem polykala ponížení a slzy, jsem mu hned nenapsala, co jsem si myslela: „Jak to vůbec můžeš říct, ty jeden dobytku vošklivej?! Kdo jsi, abys mnou opovrhoval? Moje osmičky jsou stejně dobré, jako každé jiné, ty ogebo blbý!“
Dlouhá léta jsem se snažila vyrovnat s traumatickým faktem, že mé osmičky nejsou dokonalé. Ne že by se lidé na ulici odvraceli a zakrývali dětem oči, to ne. Já prostě jen věděla, že tam jsou, a že nejdou s davem. Jejich anarchistické sklony mě děsily. I ony se cítily nechtěné a společností nízko hodnocené. Slyšely všechny ty řeči, jak jsou zbytečné, jak jsou překonané a že jednou bude svět bez nich a všem bude líp. Není divu, že v nich vzrůstala agrese a snaha se pomstít systému. Dlouhá léta se snažily na sebe neupozorňovat. Proto se schovávaly a jen některým vyvoleným maximálně ukázaly svou zdařilou černobílou siluetku. Nejsou to však osmičky tupé! Musím ocenit jejich zájem o matematiku. Ony ji nejen milují, ony jí přímo žijí. Na důkaz toho se staly osmičkami ležatými, protože to je nekonečně lepší, než mít banální osmičky vzpřímeného typu.
Nedávno nabraly odvahu a rozhodly se vykouknout na svět. Opatrně, aby si nikdo nevšimnul, začaly vystrkovat růžky. Nechtěla jsem z toho dělat aféru, jsem povahy smířlivé. Upozornila jsem je proto jen mírně, aby se laskavě chovaly slušně. A to ony ne! A to ony si zazlobí! Tihleti pankáči, to je skupina! Byla jsem zoufalá. Nic na ně neplatilo. Domluva, laskavá péče, nic. Nezbylo mi než zajít k odborníkovi na konzultaci.
„Luxusní osmičky!“ řekl mi uznale.
Trochu jsem se zarděla a upravila si plizovanou sukni. „Ale pane doktore… To víte, snažím se…“
„Ukažte, kouknu se vám na zoubek!“ pronesl ten nestyda.
Chvilku si je pečlivě prohlížel, pokusil se je zahnat na útěk jakýmsi šťourátkem a ony nic.
„Obě komunikují“, zazněla náhle překvapivá informace.
Nevím, co mu řekly, ale evidentně ho to vytočilo.
„Půjdou ven. Nemůžou tady zůstat!“ podlehl odborník panice. „Provedeme to ambulantně.“
Svým zbytečně radikálním přístupem mě nepotěšil. Doufala jsem, že to vyřešíme spíše korespondenčně než ambulantně. Přece jen jsem v psaní kovanější než v čistém utrpení. Mohli jsme si vyměnit dva maily, kde bych popsala nápravu zlobivých svěřenců a dodala ilustrační foto a mohlo být po problému. Zadívala jsem se na něj významně, jako že jsem ochotná tam nechat dvě stovky, když budeme dělat, jako že ty moje osmičky nic neudělaly. Zameteme ty jejich malé prohřešky pod koberec a já si to s nimi doma nějak vyřídím. Krvelačný lékař však trval na svém.
„Nemám pocit statečnosti, doktore“, povídám mu, aby bylo mezi námi jasno.
„Já se taky bojím!“, uklidnil mě člověk, kterému mám svěřit do rukou kus svého já.
Představila jsem si, jak tam oba ležíme v mdlobách, sestřička nás s ledovým výrazem obejde, sáhne na předloktí a za vítěze určí toho, kdo má pulz. Prohlídla jsem si ji nenápadně, abych věděla, jestli v ní najdu spojence, až se na mě ten šílenec vrhne. Je to špatné. Na první pohled je jasné, že až přijde na nejhorší, nebude mě bránit. Vypadá, že v tom jedou spolu. Hraju oslabovku. Dva lidé, kteří se mě evidentně pokouší dostat na lopatky. On – vyděšený sériový vrah osmiček, ona – žena bez emocí, co je zvyklá na kaluže krve a každodenní pohled na lidi škemrající o pomoc nebo milosrdnou poslední ránu.
„Dostaneme je jednu po druhé“, řekl, vytáhl odkudsi jakou si mačetu a začal si s ní významně pohazovat.
„Hodně se před tím najezte“, dodal, zaklonil hlavu a ďábelsky se zasmál.
Rozhlédla jsem se po stěnách se strachem, že jsou ozdobeny trofejemi lebek těch, co se nechali nahnat do jasné pasti přede mnou a zemřeli hlady po dlouhých týdnech v nesnesitelných bolestech. Nebylo na nich nic. Budu první, skvělé. Aspoň v něčem.
Napsal si mě na červenec a vypadal, že to myslí smrtelně vážně. Musím do té doby vymyslet nějaký plán. Zkoušela jsem si zuby vytrhnout provázkem přivázaným na kliku dveří, ale jednak provázek nelze upevnit na těch pár milimetrů, co zatím našly odvahu vylézt ze skrýše a pak furt nějak nikdo nejde. Zvažovala jsem i variantu zajít na nějakou pěknou demošku a nechat si je vymlátit, ale dozvěděla jsem se, že prý je vysoce nepravděpodobné, že by mi někdo při bitce vydesinfikovaným nožem rozříznul citlivě dáseň, pak majzlíkem opatrně odstranil zub a nakonec vyčistil kořenové kanálky. Zacílení na vybrané zuby je prý v bitce velmi nepřesné.
Myslím, že to mám. Prostě zaútočím jako první. Na to nebude připravený. To musí zabrat.
Kdyby to přece jen nezabralo, mám ještě jednu naději. Když jsem vyjádřila kdysi dávno svou obavu z porodu, řekla mi kamarádka, že existuje i cosi jako „orgastický porod“. Upnula jsem se k tomu, že budu mít orgastickou extrakci osmiček. To nemůže nevyjít. Když se chce, všechno jde!
P.S.: Děkuji, že nebudete do komentářů psát, jak dlouho a jak bolestivě jste se léčili z trhání osmiček. Vítány jsou příhody plné smíchu, radosti a slunce. Osmičky nechť v nich jsou milí kamarádi, kteří se po trochu přehnané kalbě prostě seberou, odejdou a ještě si po sobě slušně uklidí. Takové případy přece také musí být! Že jo?! Prosím!
