Tak mě to taky potkalo. Musím se vyrovnat s faktem, že se nebudeme vídat denně. Nebudu mít vliv na jeho vývoj každý den jeho života, nebude jíst jídlo, které jsem mu sama připravila (což je sporná výhoda), nepřiběhne ke mně, až mu bude ouvej, aby mi překotně vyprávěl, kdo ho vzal kyblíčkem po hlavičce. Tyto činnosti bude obstarávat jeho „náhradní vychovatel“.
Na co do toho tahat soudy, jsme dospělí lidé a vycházíme spolu dobře. Bere si ho nepravidelně, ale to mi nevadí, spíš jsem ráda. Jen jsem doufala, že se trochu víc zapojí i do těch nepříjemných věcí. Proč to musím být vždycky já, kdo mu čistí špinavá kolena, zašívá roztrhané kalhoty a přikládá obklad na bolavou hlavu? Proč musím dbát na to, jak vypadá, když vyráží a divit se, jak vypadá při návratu? Jsem si jistá, že jídlo a pití, které mu předkládá, není rozhodně příkladem vyváženého stravování. A ten slovník, když se vrátí! Mám obavu, že lidi, s kterými se stýkají, nejsou kdo ví jak na výši, co se týče výchovného přístupu. Kdo ví, v kolik taky chodí spát. Vždycky je po návratu tolik unavený!
Nemám bohužel moc šancí to ovlivnit. Chce za ním chodit. Má ho rád a vždycky mu úplně svítí oči, když u něj může přespat. Hodně si hrajou, chodí ven, vždycky má připravený program. Nebojím se, že by nedostal dost lásky, s tou ti dva nikdy neměli problém. Zbožňují se, vím, že by mu určitě nikdy neublížil. Nedávno se do toho ale vmísila jeho nová přítelkyně. Vůbec ji neznám a kdo ví, co je to zač. Čekám, kdy poprvé uslyším, že ona líp vaří, nenutí ho jít spát do postele, když usíná na gauči, nevadí jí rozházené oblečení a neumyté zuby před spaním. Jistě mu ale nenatřepe polštář a nedá mu pusu na čelíčko na dobrou noc. A jestli jo, zmlátím jí!
Nikdo mi nebude otlapkávat manžela! To nesmí ani on, jeho nejlepší kámoš!
