Stárnutí jako genetická vada?

Stáří údajně není žádná zásluha. Zestárnout umí každý. Prostě jen tak jste, klidně schválně nic převratného nedokážete, jestli si toho jako vůbec někdo všimne, a jednoho dne prostě najednou zjistíte, že jste starý. 

To prý zvládnou i ti, co dělali ošklivé věci. Ti budou taky staří. Navíc možná i bohatí.

Osobně se nepovažuji za starou osobu. Nejsem už ale bohužel ani křehounké jablíčko k nakousnutí. Jsem taková opršelá, mírně odleželá pozdní odrůda jabka, když ji vytáhnete z příliš teplého sklepa uprostřed března. Jistě se shodneme, že být odleželá je sexy jedině v případě, když jste guláš. Když navíc takovou pozdní odrůdu uprostřed března necháte chvilku ležet v teple, bude přitažlivá tak maximálně pro hmyz. Tak takhle já to mám.

Život je z pohledu svraštělé Golden delicius, která už není ani Golden ani delicius náhle dočista jiný. Prodlužují se prodlevy mezi probuzením a uvedením do reprezentativního stavu. Občas něco zoufale hledám, nenacházím a v extrémních případech zapomenu v průběhu hledání i co že to hledám. Šla jsem si koupit preparát z gingo biloby na podpoření paměti, ale zapomněla jsem na něj a koupila si jen léky proti alergii. Po těch nejen stále pšikám, ale navíc ještě masivně usínám. Celý den v podstatě prospím. Kdykoliv na mě někdo promluví, probudí mě. Usínám při výkonu drobných prací a to tak rychle, že by jeden řekl, že jsem snad ani nezačala. Usínám u výchovy dětí, takže si tyto nejsou úplně jisté, jestli moje rázné „Ne!“ platilo tomu dotazu, co položily před dvaceti minutami, nebo mnou jen zmítá noční můra. Usínám samozřejmě i u televize, takže u detektivek je nejnapínavější, zda se dočkám závěrečných titulků. Nepamatuji si jména příbuzných, takže vyjmenuju půl rodiny, než se trefím a zavolám toho správného člověka, který mě ovšem ignoruje úplně stejně, jako všichni v řadě vyjmenovaných před ním. Už jen stačí, abych si mezi ohyby kůže na obličeji byla schopná schovat pětikorunu na vozík v obchodě, a jsem ve skupině Krasavice včera, dnes a jistě i zítra úplně vyřízená.

Ve světle těchto okolností bych proto ráda vyzvala národ, aby laskavě začal ke starým lidem projevovat patřičnou úctu. Není to totiž tak jednoduché, dožít se stáří, když jste pomata od narození a ještě navíc vám příroda začíná klást překážky. Dožít se stáří je zásluha! Je to přímo dřina! Při kolika příležitostech budu ještě muset spát tak, abych se nezranila! Kolikrát zapomenu kde, kdy a proč jsem měla být! Kam všude se ještě založím, abych se pak mohla hledat!

A k tomu navíc to zpropadené důstojné stárnutí. Nedávno jsem viděla dokument o herečce, která podlehla chuti zubu času vyrazit zuby. Vyprávěla o tom, jak těžké je v Hollywoodu držet krok s dobou, když máte jakoukoliv vadu. Například věk přes třicet. Dobré vědět, že jsem vadná. Herečka mluvila pohnutým hlasem, ovšem s nepohnutým obličejem. Vypadalo to, jako by se vám svěřoval se svými problémy mluvící kapr jehož hlavu ve velkém napadly vosy. Nebohá zohyzděná osoba celou dobu vypuzovala z očí slzy, aniž by jakkoliv změnila výraz obličeje. Člověk by potřeboval, aby zvedla červenou kartičku, když cítí negativní emoce a zelenou, když bulí jenom proto, že je dojatá. Bylo to děsivé. Celé vyhublé vysportované tělo zbavené tuku se jí chvělo pohnutím a obličej nic. Vůbec si nevšiml, že se něco děje.

Představila jsem si sama sebe, jak se s obličejem vyhlazeným do bezvědomí a tělem dvacetileté krasavice budu v Lidlu domáhat, aby mi někdo pomohl najít kvasnice, protože jsem zmatená stařenka. To by si jedna uhnala hned trauma.  

Nejlépe toto dilema, zda se dá udržet půvab a pel holčičí mladistvosti navzdory přírodě, vystihla paní, která v pekárně přede mnou objednávala dort.

„Potřebuju vaše telefonní číslo“, požádala ji o kontakt prodavačka.

„Cožeee?“ naklonila se dáma přes pult s rukou u ucha, aby lépe slyšela.

„Telefon!“ zařvala prodavačka, až jsme se všichni trochu lekli.

„Jo, telefon! Předvolba je xxx, pak devadesát, šedesát, devadesát.“

Frontou začal probublávat veselý smích. Ani prodavačka se neudržela a začala se smát.

Paní se trochu zamračila, mávla rukou a totálně nás dorazila větou:  „Ale víte co, nevolejte mi. Já už totiž stejně hovno slyším.“  

Tak to vypadá, že ani ty dámy, které si udrží čísla devadesát, šedesát, devadesát i v notně pokročilém mládí souboj s časem nevyhrají. Nemá tedy cenu vzdorovat. A to je, myslím si, spíše dobrá zpráva.

Moc děkuju za hlasy, které mě posunuly do finálového klání v soutěži Bloger roku! Za to vám tady pán na fotce posílá hubana :)