Projekt meloun

Potíže v práci se nevyhnou nikomu z nás. Někdo zapomene při plánování zásob pro putování na severní pól na cestu zpátky, jinde se zas splete unavený prodavač v elektru.

Ačkoliv si je jistý, že chtěl říct: „Děkuji, že mi kladete otázky, které mě přinutí se o věc zajímat více do hloubky“, místo toho omylem zařve: „Co já vím?! Za ty prachy bych podle vás měl ještě vystudovat fyziku, ne?!“

Na vlastní oči jsem viděla, co udělá s hlídačem parkoviště pohled na auto, které v noci na místo zaparkoval neznámý chuligán, poberta a budižkničemu. S majestátem nebohého hlídače fatálně otřásl fakt, že onen automobil byl zaparkován zcela v rozporu se zvyklostmi napříč, nikoliv podél jakéhosi keříku. Z kontextu vykřikovaných slov jsme pochopili, že parkovat napříč je známkou sníženého intelektu a špatného vychování. Dobrou čtvrthodinu se mluvilo i o některých orgánech hříšníka.

Na to, jaké trápení ten nebohý člověk toho dne prožil, jsem si vzpomněla při nákupu melounu. Po zjištění, že i ten nejmenší nabízený meloun vypadá, že ho k autu budu muset vézt na rudlíku, jsem znejistěla, zda něco tak ohromného opravdu potřebuji. Naštěstí se meloun, na rozdíl například od třešní, dá koupit i rozkrájený. Vydala jsem se tedy hledat ozbrojenou obsluhu, která by některý z vystavených kousků rozkrojila.

„Jéžišmarjá! No to budeme asi dělat my!“ vyděsila se černovlasá prodavačka u nejbližšího pultu. „Marie, meloun!“ křikla dozadu na kolegyni. Marie spráskla ruce a zatvářila se, jako bych jim hlásila, že si před obchodem na pár hodin nechám zaparkovanou stíhačku. „Meloun!“ vydechla Marie a podívala se na mě trochu s výčitkou a trochu s očekáváním, co ji teď asi čeká. „Tak ho přineste“, rozhodla se nakonec čelit překážkám. Z neuvěřitelně hluboké krabice jsem tedy vylovila neuvěřitelně těžký meloun a předala ho za pult.

„Já to dělat nebudu, přece si neuřežu prst!“ prohlásila černovlasá paní, pracující u masného pultu. Počítám, že krkovičku dělí úderem malíkové hrany, když se tak bojí nože. Obě ženy se na sebe podívaly a bylo jasné, že jsou teď na jedné lodi. V tom pohledu se zračilo spojenectví. Bylo zřejmé, že pokud jedna z nich padne, druhá se postará o její děti. Společně odvlekly tu obludu do zákulisí a dobrých deset minut nevycházely. Když už jsem se trochu bála, že meloun ten souboj vyhrál a spíš mi on donese rozkrojenou prodavačku, než prodavačka rozkrojený meloun, igelit oddělující prodejní plochu od skladu se rozhrnul. Obě bojovnice se na vteřinu zastavily mezi dveřmi a v obličejích se jim zračila hrdost. Ony to dokázaly! Meloun sice rozkrojily napříč a ne podél, ale copak jsem hlídač parkoviště, abych to řešila?

„Kterou půlku chcete?“ zeptala se černovlasá. „Určitě si vezměte tu menší, tu větší byste neunesla!“ láskyplně mi poradila. Vzhledem k tomu, že jsem před pár minutami unesla meloun celý, byla ta nedůvěra mírně překvapivá. Ale protože vím, co měla ta žena za sebou, nemohu se na ni zlobit. Vždyť mi ten meloun navíc mohla podat umolousanou rukou. Nebo rukou s uřezanými prsty. Poděkovala jsem jí tedy za její služby a na chviličku pocítila tu radost, s jakou odkráčela středem. Už ví, co dokáže. Překonala svůj strach. Vystoupila ze svého stínu. Dokázala nemožné.

Každý z nás máme svůj meloun na rozkrojení. A že jsou některé melouny obrovské a těžké! Možná i vy se toho svého bojíte, možná se ostrému řezu vyhýbáte. Raději se věnujete meruňkám a překládáte broskve z místa na místo. Dnes je ten den, kdy si můžete říct „Dost! Půjdu a rozkrojím svůj meloun. Já to dokážu!“ A já opravdu věřím, že to dokážete. I kdyby to mělo být napříč a ne podél.

Publikováno v ONA Dnes 17.7.2017